Onesia je holka, co má pech. Její mámu tesně před porodem rafla nějaká hnusná housenka, otrávila její krevní řečiště nezbedným toxinem a po prudké alergické reakci se máma odebrala na onen svět. Ještě předtím však stihla odrodit malou Onesii. Holčičku zdravou jako řípa, když nepočítáme žluté zabarvení očí, permanentně vysokou teplotu a na dotek ledovou pokožku. Tohle dítě má zkrátka organismus prosycený smrtelnými toxiny. A jelikož se tatík ještě před porodem také odporoučel do věčných lovišť, putuje Onesia rovnou do klášterního sirotčince.
Zlé jeptišky, fyzické tresty a zdrávas otčenáš na denním pořádku. Až do chvíle, kdy se jí do rukou náhodou dostane vyřazená chemická laboratorní souprava. První pokusy s močí, slzami, slinami, exrementy i krví, později s hmyzem, menšími zvířaty, prostě vším, co bylo po ruce a dalo se využít pro chemické hokus-pokusy dospívajícího zvídavého děvčete. A dostavují se i první oběti výsledků jejího zkoumání. Megera představená otrávená kávou, jídlem otrávení sirotci. Nezbývalo než zvednout kotvy a vydat se do života za poznáním. To však nebude zrovna přívětivé, venku totiž nečeká nikdo z rozevřenou náručí.
Tuhle zábavnou a trefnou kritiku zvrácené společnosti sesmolila Lydia Lunch, známá především jako multiplatformní umělkyně působící ve filmech, hudbě i literatuře, která se svými utříbenými názory neštítí píchnout do mnohdy provokativních témat. No a proč jsem po tomhle šel jak kuře po flusu? Protože Ted McKeever. Komiksová ikona, velice zdatný kreslíř (klasickými filmy inspirovaná superhrdinská trilogie - Metropolis, Nosferatu a The Blue Amazon) a neméně úspěšný scenárista (Industrial Gothic). Jeho brutální, pokřivená a 'nervní' kresba plně odpovídá mému zvrácenému vkusu. Zkuste a nakažte se, tahle choroba je přenosná.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.