A je to tady, vážení!
Čerstvě z pece vytažený, do křupava propečený a celuloidem
vonící žebříček největších filmových událostí uplynulého
roku. Loni jsem se do přítmí kinosálu vmísil celkem
čtyřiatřicetkrát, z toho dvakrát na jeden a týž film a
počítám, že se na ty Star Wars zajdu mrknout ještě
potřetí. Nemálo hodin padlo za vlast také v obýváku před
televizí, kde jsem opět vyseděl důlek a občas se mohlo zdát, že
jsem k tomu gauči dokonce přirostl (Narcos!). Vzhledem k
tomu, že již nemám na pohyblivé obrázky tolik volného času
jako dřív, je to snad poprvé, co jsem nestihl zkouknout žádnou
novinku z jihokorejské produkce a toho černobílého umění bylo
taky docela poskrovnu. O zameškaném Sorrentinovi ani nemluvě. Zato
jsem zcela poprvé do biografu vytáhl synátora. Jeho životní
kinopremiérou byla nádherně animovaná Píseň moře, což byl možná trochu nevhodně zvolený severský
art pro odrostlejší klacky, takže ta ryzí bezbřehá zábava se
dostavila až u celovečeráku s Ovečkou Shaunem. A pak už to jelo jako po másle, Mimoni,
Malý pán, V hlavě, Peanuts, Malý princ...
a já jsem rád, že konečně mohu zase chodit do kina na animáky a
necítit se při tom nepatřičně. Myslím, že udička se zasekla a
jednou nám z toho caparta vyroste podobně zanícený fanda do
filmu.