Jason Aaron & Steve Dillon
Frank Castle. Punisher. Asi už ta jména mnozí z vás zaslechli.
Kdysi oddaný manžel, milující otec a zasloužilý válečný
veterán, dnes multifunkční stroj na zabíjení se sofistikovaností
švýcarského nožíku. V minulosti si jej mimo jiných vzal na
paškál známý zvrhlík Garth Ennis a bylo z toho celkem patnáct
sebraných svazků plných krve, nezřízeného násilí a
plnotučného kydlení. Tentokrát však tvůrčí otěže přebírá
Jason Aaron a někteří z vás již jistě tuší, že tohle opět
nebude žádná procházka růžovým sadem.
Jason Aaron (Skalpy, Muži hněvu, Southern Bastards, The Other Side, Doctor Strange, Star Wars) je totiž
stejně jako jeho irský kolega uplácán z velmi podobného těsta.
Tedy notně prohnilého, zvráceného a čpícího po chcankách a
laciném chlastu. Tenhle komiks rozhodně není pro útlocitné či
zádumčivé duše. A vlastně ani pro holky, protože dívky takové
nepřístojné ošklivosti přeci nečtou. A pokud ano, tak mají
určitě knír. Aaronova "revitalizace" Punishera je
zkrátka téměř to samé v bledě krvavém a fanoušci Ennisova
odkazu zde budou jako doma. I když, ne tak docela.
„Kurva štelunk,
jsme v průseru! Je tu ten pojebanej Punisher!“
Frank Castle, noční můra všech zločinců, proti které je Freddy
Krueger jen neškodný strejda v pruhovaném pulovru, svůj
vyhlazovací plán i nadále plní s neotřesitelnou efektivitou.
Bossové pěti předních mafiánských rodin si proto dávají
dostaveníčko v New Yorku a zkoušejí vymyslet, co s tím. Nu a
samozřejmě přijdou s úplnou hovadinou, ostatně jako vždycky,
když mafiánům teče do bot krev jejich podřízených. Své o tom
ví máma Gnucciová, Nicky Cavella, Tiberiu Bulat, Finn Cooley i
Barracuda, kteří již dávno svorně prdí do hlíny. Respektive to
málo, co z nich zbylo.
„Pilku nebo
nůžky?“
Ústřední hlava pomazaná don Rigoletto však nad osudnými
přešlapy svých předchůdců mává rukou a představuje ostatním
svého osobního strážce, ze kterého má v úmyslu vytvořit
fiktivního vládce podsvětí a Punishera tím vlákat do zákeřné
pasti. Ten plán je ve své podstatě blbej jak homole cukru a čtenář
již předem tak nějak tuší, že jeho strůjci jsou odsouzeni k
brzké záhubě. Jenomže pak padne jméno onoho osobního poskoka a
vám se na tváři rozlije široký úsměv, protože víte, že ve
skutečnosti se v rouše obětního beránka skrývá pořádně
hladový vlk. To jméno je Wilson Fisk.
„A co tvůj
bráška? Kolik mu je, čtyři? Znám pár Pákistánců, co platěj
od kila.“
A tady dochází k razantnímu zvratu oproti ennisovkám, jelikož
najednou ani tak nesledujeme prvoplánově likvidujícího Punishera,
jako spíše poctivě budovaný origin jeho nového úhlavního
nepřítele. Je to pořád hodně násilné a úmyslně přitažené
za vlasy a z každého krvavého šplíchance nebo výhřezu oční
bulvy vám radostí poskočí srdíčko, ale zároveň dojde i na
momenty, kdy vám přeběhne mráz po zádech a vy zůstanete jen
civět s pusou dokořán. V takových chvílích bývá Aaron
nejsilnější. Jeho Fisk je strašlivé monstrum, co si s ničím
nebere servítky a já už jen natěšeně vyhlížím nášup.
„Je to pecka.“
Kresbu dostal na starost Steve Dillon (Preacher, Hellblazer,
Bullseye: Greatest Hits), což může být pro řadu potenciálních
čtenářů problém. Ale je to jejich problém a v tomhle textu pro
něj není místo. Opět převládá čistá linka s výrazně
expresivní mimikou, kečupové gore cákance à la Itchy &
Scratchy na durmanu, bezuzdné plýtvání brakovým materiálem a
prvotřídním nevkusem na všech frontách. Jednu výtku bych ale
měl. Frank je zde podstatně starší než kdy dřív a jeho
permanentně nasraný vrásčitý kukuč až příliš nápadně
připomíná mámu Gnucciovou. Schválně si ty ksichty porovnejte,
jako by té šeredě teď z oka vypadl.
Více už vám k tomu neřeknu. Pokud na Punishera od Gartha Ennise
nedáte dopustit, pak už tuhle novou sérii máte dávno doma.
Máte-li však přesto pochyby o kvalitách tohoto veselého
obrázkového čtení, běžte si raději znova pustit tu naleštěnou
emo hovnařinu od Netflixu a sem mi nelezte.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.