Royal City

Jeff Lemire

Image Comics, 2018

V rozhlase zrovna zmínili zprávu o definitivním ukončení provozu továrny na obytné moduly v jesenických Supíkovicích. Šlo o jednoho z největších zaměstnavatelů v kraji, přes 250 lidí tam ze dne na den přišlo o práci a vzhledem k mizivé nabídce volných pracovních míst jsou vyhlídky na budoucnost pro tamní obyvatele nepříliš příznivé. Pro zajištění rodiny, splácení půjček či hypoték a obstarání základních životních potřeb budou lidé muset za prací jezdit mimo region, případně své nároky srazit na životní minimum a spoléhat na státní systém sociálních dávek. Není to záviděníhodná situace, ale často bývá nevyhnutelná. Možná až moc často. Supíkovice totiž nejsou jedinou obcí s podobnou anamnézou. Stejně nepříjemná situace postihla i obyvatele fiktivního amerického městečka Royal City.

„I think there's something really wrong with me.“

Jeff Lemire (Essex County, Sweet Tooth, Descender, The Underwater Welder, Trillium, Roughneck, Plutona) ve svém nejnovějším románu na pokračování (série vychází pravidelně každý měsíc sešitově u Image Comics) rozehrává další ze svých jedinečných rodinných partií. A tušíte správně, opět zde máme co do činění s plnotučným melancholickým dramatem s rurálními prvky a velmi tíživou atmosférou. Patrick Pike, vyhasínající literární hvězda středního věku, toho času s masivním tvůrčím blokem a rozpadajícím se manželstvím v závěsu, se v úvodu vrací do rodného městečka za svou rodinou. Motivem Patrickova návratu do kdysi vzkvétajícího průmyslového okresu je mrtvice, která nedávno postihla jeho otce a ten nyní leží v komatu v místní nemocnici. Rodinný reunion za tři - dva - jedna...

„You go to school. You get a factory job. You have kids. You get old. That's it.“

Vzápětí se seznamujeme s Patrickovou starostlivou mámou a jeho mladšími sourozenci, Tarou (jednatelka developerské společnosti zadupávající poslední doutnající plamínky věhlasné industriální minulosti), Richiem (flákač na plný úvazek) a Tommym (aktuálně zesnulý benjamínek rodiny). Cože? Jo, čtete správně, Tommy je už nějakou tu dekádu pod drnem. V pubertě jej postihla dosud blíže nevysvětlená tragédie (hovoří se o utonutí) a on se od té doby tu a tam členům pozůstalé rodiny zjevuje ve formě astrálního subjektu. Nebo ducha, chcete-li. Matka tedy ve svých vizích hovoří s mladým knězem, Taře dělá společnost malý pětiletý klučina, Richie lelkuje a popíjí s obdobně střiženým chuligánem a Patrick stále vídá toho smutného patnáctiletého chlapce, jehož oči tolik volají o pomoc.

„None of this means anything. All these people do is drink and talking shit. Fuck it.“

Stín minulosti neúprosně leží na všech členech Pikeovic famílie jako těžký balvan, co se odmítá hnout. Ve všem, co jednotliví protagonisté dělají, je vidět obrovský kus jisté kapitulace, ve tvářích se jim zračí úzkost, případně hněv. Jakoby se v Royal City před lety zastavil čas, postavy jsou unavené životem a jejich počínání zdánlivě nikam nevede. Světlými záblesky alespoň dílčí naděje jsou občasné náznaky jakési formy abstraktní komunikace mezi bezvědomým otcem, Tommym a Patrickem, která mi dala vzpomenout na výbornou Frekvenci (r. Gregory Hoblit) s Dennisem Quaidem v roli zesnulého táty hovořícího se svým potomkem skrze starou vysílačku. I v Royal City komunikace probíhá na vlnách rádiových frekvencí a ta otcova sbírka starých rádií tam očividně není jen tak na parádu.

„I imagine that this place really is like a big trap. And there's no way out.“

Nu a protože se Lemire dle poskytnutých rozhovorů snaží v příběhu nastínit zhruba tři dekády životních osudů ústřední rodiny, po pěti sešitech nastává zvrat a my se šmahem vracíme zpět do raných 90. let, kde sledujeme poslední týden Tommyho života. A není to hezká podívaná. Zatímco tedy úvodní svazek představil již dospělé sourozence, ten druhý nám předkládá jejich pubertální verze se vším, co k tomu patří. Tedy hlavně se zarputilým vzdorem a hlasitou hudbou. A ta teda je! Nirvana, The Smashing Pumpkins, Portishead, Weezer, Sonic Youth, Pearl Jam, Radiohead, The Cure, Pixies, Nine Inch Nails, Slowdive, Stone Roses... zkrátka samé dobroty. Jeff Lemire se netají svým hudebním vkusem a tak v každém čísle čtenářům předkládá setlist složený z písní, které jej osobně provázely dospíváním a současně byly inspirací při tvorbě komiksu.

„Fuck this 'alternative' shit, man. I need some Slayer!“

Na serveru Spotify je navíc autorem každý měsíc zveřejněn nový mix skladeb, takže doporučuji zabrousit i tam. Atmosféra devadesátek pak při souběžném poslechu nahrávek a čtení Royal City krásně rezonuje. Mimochodem, při psaní tohoto textu jsem si pustil novinku Phila Elveruma (Mount Eerie: Now Only), jenž velmi citlivě reflektuje životní osudy spojené se ztrátou jeho ženy. Při poslechu doporučuji mít po ruce pár krabic kapesníků, je to jímavá nádhera. Stejně jako tahle komiksová série. Samotná postava Tommyho je údajně do jisté míry inspirována Lemirovým dospíváním, včetně nepříjemných zdravotních obtíží, které mladíka doprovázejí a kvůli kterým je druhá část ještě o něco více skličující. Celou dobu máte nutkání Tommyho chytit za ruku a odtáhnout ho k nejbližšímu psychoterapeutovi, ale musíte jen nečinně přihlížet a čekat na nevyhnutelné.

„The black behind your eyes. That's what I think of when I think about dying...“

A tady bych to stejně jako autor v desátém čísle ukončil. Ten zákeřný cliffhanger mi dočista vyrazil dech a vhrnul slzy do očí. Momentálně je na pultech číslo jedenácté a já nevím, zda seberu odvahu se do něj pustit bez koňské dávky antidepresiv. Až takhle je ten komiks dobrý. Oproti předchozím černobíle ilustrovaným knihám tu Lemire (podobně jako ve Snyderově After Death) čaruje akvarelem a je opravdu na co koukat. Jeho ostře znepokojivý a pro svou výraznou odlišnost některými tuzemskými čtenáři zatracovaný styl kresby je v barevném podání ještě o krok uhrančivější, než kdy dřív. Studenější paleta barev dodává tématu na váze a místy máte pocit, že vás ta tíha pečlivě aranžovaných skutečností zalehne a přidusí. A znovu zde platí pravidlo juxtapozičního perfekcionismu, kdy Lemire přesně dávkuje jednotlivé sekvence všech vedlejších postav a splétá je do pevného narativního uzlu. Viděli jsme to u Essex County a vidíme to zas. Ten člověk je génius, už jsem to někdy říkal?

„Everything is gonna be okay. You know that, right?“

Dále už bych se jen opakoval. Royal City je další vypulírované existenciální drama hodné Pulitzera a v současnosti jej považuji za zdaleka nejlepší komiksovou sérii na trhu (Sága tiše šoupe nohama v koutě). Odkážu vás ještě na tento rozhovor z loňského roku, kde autor svou novinku představil čtenářům. Pokud se do ní také zakousnete, pak mi nezbývá nic jiného, než vám popřát dobrou chuť a pevné nervy. Budete je potřebovat.

Royal City Vol. 1: Next of Kin (Image Comics, 2017)

Royal City Vol. 2: Sonic Youth (Image Comics, 2018)