pondělí 2. března 2015

Bullseye: Greatest Hits

Daniel Way & Steve Dillon

Když se použije anglický výraz "bullseye", znamená to "trefu do černého". A přesně tak by se dal charakterizovat i komiks nahlížející do pohnuté historie stejnojmenného záporáka s dokonalou muškou a terčem na čele. Bullseye se poprvé objevil v roce 1976 na stránkách komiksové série Daredevil a nad kolébkou s novorozeným padouchem tenkrát stáli Marv Wolfman a John Romita. Autoři mu vedle psychopatických sklonů dali do vínku schopnost perfektně zacílit a fatálně zlikvidovat jakýkoliv objekt libovolným předmětem. Nechte před ním ležet pětník, kancelářskou sponku nebo párátko a vězte, že v mžiku oka máte díru v hlavě. Bullseye zkátka dokáže jediným přesně mířeným hodem udělat z čehokoliv smrtící zbraň a umí toho setsakra dobře využít. Ke kariéře nájemného zabijáka to potom už byl jenom krůček.

Podobně jako u duševně porouchaného Jokera z Gothamu je Bullseyovo skutečné jméno neznámé a rouška opředená tajemnem zastírá i jeho původ. S postavou si tak scenáristé mohou hrát dle svých pravidel, čehož také hojně využívají. Příkladem budiž pomatený šílenec (PunisherMAX) ze zvrácené mysli Jasona Aarona nebo záludný šprýmař z tohodle "originu" Daniela Waye. Lester, Sheldon, Benjamin či Leonard, různá jména, ale pořád jeden ksicht. A protože bez Batmana by byl Joker poloviční, neobejde se bez superosiny v zadku ani tenhle asasín. Bullseye tedy v průběhu let povýšil na Daredevilovu ultimátní nemesis. Zabil mu jednu holku, pak druhou a když už s Daredevilem žádná nechtěla randit, slepému právníkovi přetekl pohár trpělivosti a zákeřného ostrostřelce chladnokrevně odpravil. Ovšem jak už to tak u obrázkových příběhů plných zázračných zmrtvýchvstání bývá, pod drnem nevydržel příliš dlouho a zase si vesele hopká po světě. Teď už ale šmahem k jeho Největším hitům.


Wanna hear a joke?“

Greatest Hits je pětidílná minisérie odehrávající se v tajném zařízení národní obrany kdesi na neznámém místě. Dvojice vládních agentů, rázný vyjednavač ze CIA a rachitický úředník z NSA, vstupuje do budovy, prochází přísnou bezpečností prověrkou a ocitá se tváří v tvář nejnebezpečnějšímu vrahounovi dneška. Přesně tak, Bullseye byl dopaden a nyní sedí v ostře střeženém teráriu z neprůstřelného skla. Nervózní vyšetřovatelé pohřešují jaderné hlavice, v jejichž krádeži má své hbité prsty a dle všeho se tyhle nebezpečné prskavky chystal udat na černém trhu. Před dopadením je ale někam důkladně zašil a nyní se bezelstně usmívá na své nové "přátele". Zatímco na netrpělivém hromotlukovi ze CIA je vidět, že by z Bullseye nejraději ihned vymlátil výpověď i s duší, bystřejší kravaťák z NSA na to jde od lesa a snaží se jej přimět k dialogu skrze starou psychologickou hru na kočku a myš. Jenomže stejně jako tenkrát v Mlčení jehňátek je kočka za mřížemi a myš nemá sebemenší šanci.

Knock-Knock. Who's there?“

Bullseye se rozpovídá o svém původu a rodině, ošklivém tatínkovi, krušných chvílích ve škole i prvních ostrostřeleckých zkušenostech. V každé kapitole nahlédneme do jiné životní etapy, na seznamu je explozivní dovolená s Punisherem v Nikaragui, kočkopsí laškování s Daredevilem a nechybí ani vražedné koketování s Elektrou. Mezi památnými flashbacky se postupně odkrývá zápletka s nukleárními zbraněmi a samotná pointa pak jen potvrzuje již tušenou preciznost zabijákova manipulativního plánu. Titul "vychcan roku" ho v tomhle případě bezvadně definuje.


A burned-out G-man and an overly ambitious spook with a stick up his butt.“

Nejvíce mi tahle dialogová rychlopalba evokovala sérii PunisherMAX od Gartha Ennise. A to nejen zcela totožnou kresbou Steva "Kreslím furt jednu držku" Dillona, ale i černohumorným tónem ve Wayově scénáři. Ten si nebere servítky s ničím, Bullseye je zkrátka hajzl, který je pro vyšší záporácký rating schopen čehokoliv. A když už to vypadá, že bychom každou chvilku mohli nahlédnout pod roušku zdroje jeho nenávisti, zvedne paži a s úsměvem na nás vztyčí prostředník. Scénář se povedl téměř na výbornou, dějová struktura odpovídá roztříštěné koncepci Bullseyova vyprávění, akorát v poslední třetině malinko svádí k brzkému rozlousknutí dopředu očekávaného závěru. Což je svým způsobem plus, protože se vyloženě těšíme, že s náma záporák vymete podlahu, jenom do poslední chvíle nevíme jak. S kresbou je to o něco horší, Dillona mám rád a v Preacherovi ukázal, že má na rozdíl od Herr Starra koule na správném místě. Tady však zase jede podle toho svého mustru voskových figurín, takže během mnoha barvitých dialogů protagonisté nehnou ani brvou. A to je škoda, protože když se Dillon snaží, tak tu mimiku vážně umí.


Daniel Way (Wolverine: Origins, Deadpool, Thunderbolts) mě už kdysi v povídce Heartbreaker (série Spider-Man's Tangled Web) přesvědčil o tom, že umí napsat vtipný scénář s razantní zápletkou. A touhle taškařicí si mě zaháčkoval naplno, takže jeho další nářez s názvem Punisher Vs. Bullseye (opět s Dillonem) má u mě dveře dokořán. Steve Dillon, ostřílený ilustrátor a Ennisova pravá ruka, začínal jako každý šikovný Anglán v magazínu 2000 AD, kde kreslil sérii Judge Dredd. Se svým irským kolegou se pak podílel na titulech Preacher, Hellblazer či Punisher a s Jasonem Aaronem později odpálil nekompromisní nálož PunisherMAX. Dillon je jeden z těch autorů, jejichž styl na vás mává už dálky. Náhodnému kolemjdoucímu jeho linky můžou připadat jako omalovánky pro děti, ale když se začtete, uvědomíte si, že s tím chlapem nebude něco v pořádku. A to je ta nejlepší reklama. Tak šup, koukejte si tuhle parádu sehnat. Riziko, že se u ní budete bavit, je nebezpečně vysoké.

Žádné komentáře:

Okomentovat