Zámek a klíč: Koruna stínů

Joe Hill & Gabriel Rodriguez

„Počkejte, vy si čtete Korunu stínů až teď? Proč vám to, k čertu, trvalo tak dlouho?“ ptá se v úvodu hlava pomazaná a král komiksového všehomíra, Brian K. Vaughan... a já mu lakonicky odpovídám: Protože žijeme v zaprděný společnosti, kde na komiksy nahlížejí jako na něco dětinského nebo výstředního a tak se na jejich vydávání musíme skládat sami. Což chvilku trvá, protože ty knížky taky něco stojí, že jo. Není náhoda, že jako první s plánem na vydávání komiksů formou hromadného spolufinancování přišlo právě Comics Centrum. Vydavatelství, které na náš trh v minulosti přineslo nejeden zajímavý titul (Hellboy, Vrána, Sin City) již léta vytrvale bojuje s tvrdohlavostí knihkupců a lidskou omezeností. Tam, kde ostatní ztratili chuť pokračovat a vydávání obrázkových knížek prakticky zařízli (Netopejr, Mot, Sýpka), Comics Centrum tlačí káru dál a díky nekonečnému entuziasmu zúčastněných se mu ji i navzdory finančním úskalím a nepřízni trhu víceméně daří udržet na trati bez ztráty kytičky. Pomineme-li zajeté nakladatelské domy, jež vydávání komiksových publikací z velké části financují ziskem přitékajícím z knižního trhu (Albatros, BB/art) a všemohoucí božstvo, které nám ty komiksy už dlouhá léta vydává jakýmsi zázrakem (Crew), je Comics Centrum jediným vydavatelem, jenž v nouzi nejvyšší sáhl po modelu podobném tzv. crowdfundingu, tedy z velké části fanouškovském spolufinancování předem vybraného projektu. Po úspěšném nastřádání potřebného množství objednávek (nutno podotknout, že vydavatel peníze vybírá až poté, co kniha vyleze z tiskárny) tak ve zbrusu nové edici "Na přání" vyšlo druhé pokračování horové série Zámek a klíč s podtitulem Koruna stínů. Haleluja, Parchanti se nekonají!

„Hello darkness, my old friend...“

Koruna stínů přímo navazuje na předchozí Hlavohrátky a zároveň s hlasitým klapnutím vkládá další dílek do temné mozaiky fantaskního světa plného prapodivných zámků a neobyčejných klíčů. Po vražedných peripetiích s Kulišákem nás nyní čeká mnohem klidnější jízda. Hned v úvodu jsme svědky jedné z mnoha opileckých etud truchlící Niny Zámkové. Ta se postupem času propadá doslova na dno láhve a před zraky svých ratolestí přichází o soudnost i charakter. Odrostlejší Tyler má pro její sebedestruktivní chování pochopení a dokáže odpustit, v mladší Kinsey však roste hněv a často se s matkou dostává do konfliktních situací. Nejpalčivější moment nastává v momentě, kdy Nina zcela ztrácí otěže v roli matky před malým Bóďou. Bezprostřední zmatení vetknuté do nevinných dětských očí je jedním ze zlatých hřebů Hillova zdrcujícího vyprávění. Ke slovu se dostává i Kulišák, který stále pátrá po klíči k černým dveřím. Za použití klíče umožňujícího opustit tělesnou schránku vystupuje v astrální formě z domu a dává se do řeči se starým známým. Poklidný dialog postupně přechází ve vyhrocený souboj o opuštěné tělo. Zde hraje prim svižná akce s živelnou choreografií, obzvlášť když duchové během potyčky používají předměty "vyrůstající" z jejich končetin. Ke slovu se dostane řetězová pila nebo obří nůžky, celá scéna je ryze komiksová a odlehčuje jinak tíživou atmosféru. S úsměvem jsem si vzpomněl na Green Lanterna a vlastnosti jeho prstenu či ujetou Masku Johna Arcudiho.

Podobných akčních scén je však v komiksu pomálu, přednost mají spíše bohaté dialogy a vzrůstající napětí. Přesně tak, jak jsme u Hilla zvyklí. Žádná z postav tady tentokrát nehraje hlavní housle, každý má přidělený svůj part, takže máme možnost zase o něco více nahlédnout do osobností členů Zámkovic famílie. Kinsey se ve škole seznamuje s novými kamarády a vydává se po stopách svého otce do minulosti, Tylerovi se zapalují lýtka a tak dává na odiv svůj "neodolatelný" šarm, Bóďa s investigativním zápalem zvědavého dítěte pátrá po domě po dalších záhadných klíčích, Nina rychlostí dostihového alkoholika úspěšně vyprazdňuje jednu láhev za druhou a Kulišák, ten zmrd jeden ušatá, kuje pikle ve sklepě. Osobně mi více vyhovovalo rozložení karet ve Hlavohrátkách, kde nám autoři dávkovali důmyslný thriller plný intrik s náhledem do psychopatovy mysli, při kterém mi běhal mráz po zádech. Koruna stínů je v tomto přístupu vlažnější, své eso v rukávu však bedlivě střeží do poslední chvíle. S nálezem zbrusu nového klíče se v domě rozpoutá samotné peklo. Nebudu prozrazovat detaily, ale to, co se odehraje ve čtvrté kapitole, tomu říkám horor, vážení. Odvážní hráči, kteří měli tu čest s Alanem Wakem, si budou rochnit blahem, ostatním slezou vlasy hrůzou. Joe Hill pečlivě vystaví emoce a Gabriel Rodriguez vás pak něžně rozčtvrtí. Pokud se Zámek a klíč jednou dočká filmové adaptace, tak "Stínohra" bude místem, kde vám zaručeně zhnědnou trenky. Ženy a děti si do kina rovnou vezmou plínu.

Trochu zbytečně působí scéna s detektivem vyšetřujícím okolnosti úmrtí Sama Lessera. Na malém prostoru nemá jeho postava šanci vyniknout a načrtnutá dějová linka okamžitě mizí do ztracena. Nesedla mi ani pasáž se zatopenou jeskyní, dialogy vedené během vyhrocené situace působí nepřirozeně a zdlouhavě, čímž prokazují medvědí službu jinak výtečné pointě. Přestože se v první třetině knihy zdá, že vyprávění lehce stagnuje a svádí k jisté schematičnosti, zbytek onen pocit nakope do koulí a prohodí oknem. Nejenže se po výživných paranormálních aktivitách dočkáme ultimátního monstrduelu, efektně vedeného na panelech roztáhnutých přes celou stranu, v závěru nás navíc čeká fantastický epilog plný čistokrevných emocí. Hill umí pracovat s vykreslením lidské podstaty a nebojí se nahlédnout až za její okraj. Není sice tak zdatný vypravěč jako jeho žánroví kolegové Scott Snyder, Steve Niles či Richard Corben, na druhou stranu mu nelze upřít nezanedbatelnou míru nápaditosti, díky které je jeho hra s klíči stále svěží a neotřelá. A obrovský podíl na tom má i Gabriel Rodriguez. Cartoonem ovíněný výtvarný styl není úplně dle mého gusta a občas se mi zajídá i ta výrazná "talbotovská" linka, neoddiskutovatelným faktem ovšem je, že jeho obrázky dokonale korespondují se scénářem a vzhledem k jejich nevtíravé podbízivosti si najdou zalíbení u širokého publika. Stačí mrknout na Bóďovy sladká kukadla nebo absolutní zmar ve tváři Niny a víte která bije. Rodriguez také mistrně ovládá perspektivu a ví kam tzv. postavit kameru. Obzvlášť v akčních pasážích pak máte pocit, že sledujete bezvadně natočený biják.

Koruna stínů není tak sofistikovaná jako Hlavohrátky a nepřináší ani výrazný dějový posun. Na zlatém podnosu vám však servíruje vydatnou porci děsu a citového vypětí. Pokud vás série Zámek a klíč chytla už dříve, nechoďte okolo horké kaše a koukejte si společně s Kulišákem co nejdříve zanotovat úryvek známé písně z repertoáru Simona & Garfunkela. A až půjdete spát, strčte si pod polštář baterku, může se vám hodit.