Luthor

Brian Azzarello & Lee Bermejo

Člověk je od samého prvopočátku své existence předurčen k nadvládě. A to nejen nad veškerým tvorstvem, ale především sám nad sebou. Genetické propozice nám v téhle partičce pokeru zkrátka zajistily čistou postupku. Někdo překonává osmitisícové vrcholy nebo kandiduje na prezidenta, jiný zase loví platinové trofeje ve videohrách nebo pěstuje nejkrásnější orchideje. Tamta dostala Nobelovu cenu za mír, tamten živí sedmičlennou rodinu a támhleten prcek o tom ještě neví, ale jednou daruje svou ledvinu zcela neznámému člověku a zachrání ho tak před jistou smrtí. Všichni se s tím vypůjčeným časem pereme po svém a dokud nepřijdeme o vlastní důstojnost, budeme pány všehomíra do skonání věků. Nevím jak vy, ale i já denodenně mířím k vyšším metám. Utřít prach, napsat článek, vzít znovu do ruky kytaru, být ten nejlepší táta na světě... Nadšení hnout se z místa a začít něco dělat sice většinou vyprchá po prvním šálku ranní kávy, ale i ta snaha se počítá, ne? Důležité je neusnout, vyburcovat se a posunout se dál, dokázat sobě i celému vesmíru, že ty zlaté medaile za perfekcionismus máme oprávněně. Své by o tom mohl vyprávět muž, který svůj život zasvětil honbě za lidskou dokonalostí.

Lex Luthor celý život poctivě dřel. Navzdory bouřlivému dětství a neshodám s otcem pilně studoval, protože dobré vzdělání je základním kamenem společnosti. Neustupoval před ničím, vždy si kladl vysoké cíle a nakonec to v potravním řetězci dotáhl až na post korporátního zvířete s vlivem přesahujícím hranice země. A když máte vliv, máte i respekt. A také strach. Protože co když přijde někdo lepší? Někdo, kdo vám vaše úsilí zmaří svou pouhou existencí. Někdo, kdo vás i veškerou lidskou havěť rozšlápne jako švába a ani se u toho nezapotí. Někdo, kdo porušuje většinu fyzikálních zákonů. Někdo, kdo se už dokonalý narodil. A víte, co je na tom nejhorší? Ne to, že jej někteří uctívají jako Boha, ale to, že ho mnozí považují za člověka. Za jednoho z nás. Toho arogantního jelimana v barevném trikotu, který si myslel, že navlíknout spoďáry přes kalhoty je známka punku.

„He's made himself appear so much like us he has almost everyone forgetting he's not one of us.“

Pár let předtím než si Brian Azzarello a Lee Bermejo vzali na paškál muže se zeleným přelivem (Joker, 2008), nahlédli do mozkovny neméně známého antagonisty s pleší. Autoři v pětidílné minisérii Lex Luthor: Man of Steel (2005) sestavili bezchybný profil záporákovy mysli a zároveň vzdali hold jedné z nejstarších komiksových postav. Tam, kde Jokerův potenciál zapadl kdesi na půli cesty a zůstalo tak spíše jen u líbivých obrázků a velkohubých gest, jde Luthor ve svém sdělení mnohem dál a předkládá čtenářům zajímavý podnět k zamyšlení. Tohle není ta pokřivená karikatura realitního podvodníčka z Donnerových filmů. Tohle je ambiciózní muž s jasnou vizí a pevným přesvědčením, že ten Mirek Dušín z Kryptonu, řadu let bezostyšně okupující naši planetu, představuje čiré zlo. Může se to zdát jako slepá paranoia jednoho podezíravého megalomana, legrace jde ovšem stranou, když Azzarello začne do Luthorových argumentů vkládat ostrou munici.

- „Good thing he's on our side.“

- „What if he changes his mind?“

Nejdůraznější je moment, kdy Lex zavítá do Gothamu, aby poobědval s Brucem Waynem. Během obchodní schůzky mu nastíní své obavy ze Supermanovy moci a v přesvědčivé úvaze polemizuje o důsledcích toho, kdyby se Kryptoňan utrhl z prakticky neexistujícího řetězu. Žádá proto Bruce, aby zvážil spolupráci Wayne Enterprises s Lexcorpem a podpořil vývoj "konečného řešení". V jedné pasáži náborového monologu pak vyloženě flákne hřebíček po hlavě: „Co když se zítra probudí s tím, že sám ví, co je pro nás nejlepší? Proč svět pouze ochraňovat, když mu může přímo vládnout? A jedinou pojistkou, kterou máme, aby k tomu nedošlo, je jeho slovo.“ Neznat Luthorovy VELMI stinné stránky, jdu mu po tomhle projevu asi okamžitě na ruku. Stejně jako Bruce, který od něj přijímá "dar" ve formě zeleného šutříku. Kdyby náhodou... Když vzápětí Lex dodává, že nechce Supermana srazit na kolena, ale povýšit lidstvo na jeho úroveň, začíná opět vystrkovat růžky jeho zhoubná obsese dokonalostí.

„I’m not interested in bringing him down, but obsessed with bringing us up.“

A teď přichází lahůdka. Na pozadí celé agitační přednášky probíhá vyhrocený konflikt Batmana se Supermanem, který se dle indicií odehrává nějakou dobu poté. O konkrétním motivu, jež mimozemšťana přiměl k otevřenému útoku na svého dlouholetého partnera, se komiks nezmiňuje, čtenář má ale jasno. Luthorův úhel pohledu v Temném rytíři bez bázně a hany očividně vzbudil obavy. Dynamičnost střetu s naprostou efektivitou ilustruje proslov o riziku, které společnost odmítá brát v potaz. Superman zde skutečně vypadá jako výjev z hororové sci-fi. Nenávist ve tváři, do ruda rozpálené zorničky, obrovská fyzická převaha, to vše hraje vypravěčům (a Luthorovi) do karet. Vzpomněl jsem si na hrdiny ze série X-Men a jejich nekonečný spor s veřejností, jež se léta snaží mutanty perzekuovat. V Metropolis jsou ale v módě růžové brýle, skrze které tikající bomba z Kryptonu vypadá jako sympatický pekáč buchet z reklamy na Old Spice. Mezi slepými se pak i jeden plešatý manipulátor může stát králem. Strach je přece ta nejmocnější zbraň.

„I see the end. The end of our potential. The end of our achievements. The end of our dreams. You are my nightmare.“

Luthorův boj s větrným mlýnem se tímto dostává na novou úroveň. V laboratořích Lexcorpu šlechtí hybrid androida s dívčí tváří a umělou inteligencí dokonale simulující lidské myšlení. Své dítě pojmenuje Hope (Naděje), do vínku mu nadělí superschopnosti Muže z oceli a s pýchou jej vypustí do světa. Díky rychlému zásahu v předem načasované chvíli (tady vylezou na povrch ty Luthorovy VELMI stinné stránky) je úspěch projektu u široké veřejnosti zaručen. Ozývají se i hlasy nedůvěry, pobavil zejména odkaz na kritický článek jistého Clarka Kenta z Daily Planet, vzhledem k všeobecné oblíbenosti jde však jen o zanedbatelné výkřiky do tmy. Můžete stokrát napsat, že Padesát odstínů šedi je bezduchá volovina pro čtenáře s představivostí okoralého chleba a lidi stejně půjdou a tu knihu si pořídí, protože to teď na poličkách děsně frčí. Na Luthorův plán učinit Supermana postradatelným se samo sebou váže řada postranních úmyslů. Stavíte-li totiž svůj byznys na pilířích podepíraných vyjebáváním s odbory, výhružkami, únosy a chladnokrevnými vraždami na zakázku, také byste nechtěli, aby vám furt někdo čuměl přes rameno. Zahoďte tedy šedivé odstíny i předsudky proti hrdinům v pláštěnkách a koukejte si přečíst, zda to tentokrát tomu záludnému továrníkovi vyjde.

„Nothing heats a woman up more than the fire in a bad boy's eyes...“

Luthor je po všech stránkách vyzrálý komiks pro odrostlejší publikum. Úsměvných dialogů z úst pestrobarevných superpostaviček, které dávají po čuni šmejdu z vesmíru, se tady nedočkáte. Ne, tohle je mrazivá sonda do duše Supermanova úhlavního oponenta. Zábavná a svým grafickým provedením nadmíru působivá. Téměř celý děj se poctivě věnuje Luthorovým myšlenkám, vše ostatní je podružné. Superman zde pronese pouze jednu kratičkou větu v závěru, její obsah je však natolik děsivý, že položí na lopatky nejen čtenáře, ale i samotného Lexe. Jakoby nestačilo, že dosud byla Kryptoňanova němá přítomnost zdrojem vydatné hrůzy, těch pár slov navíc podtrhává celou strukturu Azzarellova znepokojivého přístupu k tématu. Obyvatelé Metropolis můžou být rádi, že Supermanovi neruplo v kouli. Zatím.

Brian Azzarello je na tyhle psychomasáže prostě machr. Banner, Hellblazer, Spaceman, El Diablo, 100 nábojů, Superman: Pro zítřek, Wonder Woman... to je jen zlomek portfolia jeho úžasného universa. Pokud Jesse Eisenberg v připravovaném filmovém spektáklu alespoň zčásti vystihne ďábelskou podstatu Azzarellova Luthora, má ovace ve stoje předem zaručeny. Ke kresbě napíšu jen jedno. Lee Bermejo (Batman/Deathblow, Batman: Nöel, Před strážci: Rorschach) je v současnosti jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. popičifantastického realismu. V odborných diskuzích se o jeho díle vedou časté spory. Někteří jsou toho názoru, že úroveň Bermejovy kresby převyšuje kvality světových kapacit jako byli Courbet či Rembrandt. Z tábora stoupenců kultu Alexe Rosse se zase ozývají hlasy o zvráceném pseudoumění pro rozmazlené hipstery. Na obou stranách se však shodují v tom, že by jeho díla měla viset v Louvru. Koloring dělal Dave Stewart, o kterém se často traduje, že jej vyšinutá matka v dětství krmila anilinovými barvami. Jednou prý v poblouznění začal malovat jídlem po stole a už mu to zůstalo. Zanedlouho zasáhla sociálka, malý Dave byl svěřen do péče milujících rodičů a vyrostl z něj komiksový bůh, který Eisnery používá namísto zarážek do dvěří.

Verdikt? Valte si to sehnat, děkovat mi pak můžete v komentářích.