Entertainment Deeply: Hellboy: Paskřivec a další příběhy

Mike Mignola, Richard Corben, Duncan Fegredo a další

Tak jo. Máme tady jubileum. Desátá kniha v komiksové řadě, to už je pádný důvod k malé oslavě. Natož u nás, v zemi, kde se knižní obrázkové série příliš vysokých věků zase tak často nedožívají. Vzpomeňme na Parchanty, Thorgala či nedávno zaříznutou DMZ. Vždyť to byly ještě děti! Něco takového však už Hellboyovi naštěstí nehrozí. Rudý sudokopytník to u nás dotáhl do puberty, přičemž český vydavatel úspěšně dohání originální řadu, kde se číslování prozatím zastavilo na třinácti knihách. A to včetně nejčerstvějšího přírůstku s názvem Hellboy in Hell, ve kterém se po delší době za kreslířské prkno vrátil sám otec série Mike Mignola. A vězte, že peklo v jeho podání nemá obdoby.

„Anung es. Anung em-eš. Anung und rama.“

Ale teď už rychle k aktuálně počeštěnému dílu ve více než obstojném překladu Jana Kantůrka. Již z názvu je patrné, že jde o další almanach kratších povídek, víceméně mapujících rudochovy toulky světem, případně nějaké ty melouchy bokem. Osobně nedám na Mignolovy kraťasy dopustit, jeho Mrtvolu, Makomu či Vlky ze svatého Augusta považuji za to nejlepší, co z jeho hlavy dosud vylezlo. Oproti macatějším celkům často působí kompaktnějším dojmem a dávají tak jeho ryze šestákovým příběhům více vyniknout. Sémě zkázy, Probuzení ďábla nebo Divoký hon samozřejmě mají své místo a patří k absolutním vrcholům Mignolova universa, kratší kousky zde ovšem zastávají roli pomyslných třešniček.

„Jo. Příjde den a proti tý věci, co si neseš, budou ty mý patálie vypadat jak piksla drobnejch.“

Titulní Paskřivec (z originálu výborně přeložený Crooked Man) je něco, co mi při prvním setkání vyrazilo dech. Richard Corben je vedle Mignoly tou nejpovolanější osobou na pozici ilustrátora komiksů s Hellboyem. Tečka. Nikdo jiný nedokáže obrazovou formou vystihnout tíseň, strach, bezmoc a hrůzu lépe, než tenhle zasloužilý sedmdesátník z amerického Missouri. Každý strom, každá větev, křoví, polorozpadlá barabizna či zatuchlý kostel jsou nasáklé atmosférou, která by se dala porcovat jateční cirkulárkou. Ať už se ve tvářích postav zračí čirá beznaděj nebo skutečný hněv, vždy je to podáváno v poctivých detailech. A to máme "jen" kresbu, teď si představte ten Mignolův scénář!

„Indiáni říkaj, že to tady vždycky bylo špatný. Říká se, že sou tady duchové a stvoření, který tady žili už před potopou světa.“

Děj nás zavede do Appalačských hor ve Virginii, kde se to roku 1958 čarodějnicemi jen hemží. Hellboy se zde vyskytuje v roli spíše nezúčastněného pozorovatele, tiše vyčkává a v danou chvíli neváhá tasit kamennou pravačku. Hlavním tahounem příběhu je válečný veterán Tom Ferrell, jenž se po dlouhých letech vrací do své rodné kotliny, aby splatil dávný dluh. Mladická nerozvážnost a láska k dívce jej kdysi namočily do černé magie a okultních praktik, v důsledku čehož byl zpět na svět přivolán dávno zesnulý šejdíř Jeremiáš Witkins, který nyní pod děsivou přezdívkou Paskřivec terorizuje celý kraj. A to jste neviděli tu držku! Vynechám podrobnosti, Tom za doprovodu Hellboye putuje divokým územím, navštíví zdánlivě opuštěné uhelné doly, hodí pokec se slepým knězem v Bohem zapomenutém svatostánku uprostřed ničeho a nakonec si oba lajsnou neuvěřitelnou řezanici s hordou nemrtvých.

„Vidíte tohle? To je stříbrný knoflík z pláště, který měl na sobě biskup Zrinyi, když bojoval s karpatským kozlem.“

Dámy a pánové, tohle je Hellboy v té nejlepší formě a zároveň nejvypečenější kousek, který kdy vzešel z kolaborace těchto dvou komiksových šéfkuchařů. The Bride of Hell, Being Human, Hellboy in Mexico, Double Feature of Evil, ba i téměř nedostižná Makoma se krčí ve stínu odpudivého Paskřivce. O to markantnější je potom fakt, že zbylé tři povídky ve srovnání s takovou náloží působí jako chudí příbuzní. Zatímco Paskřivec, líznutý tradičním folklórem Manly Wade Wellmana, jenž s postavami neohrožených okultních detektivů koketoval v pulpových magazínech dávno před Mignolou (v závěru knihy je o něm a jeho díle výživné pojednání), do Hellboyova universa přináší zcela neotřelou zápletku a nové nápady, následující tři jednohubky staví na již mnohokrát viděném klišé a nepřispívají ničím, co by nám rozčíslo palice.

„Děvky a soudcové, mějte se na pozoru! Vrátil jsem se, abych si dal vaše vnitřnosti k snídani!“

Povídka Ti, kteří se vydávají v lodích na moře byla vytvořena na zakázku jako promo ke sračkózní videohře Hellboy: The Science of Evil. Na motivy Mignolova námětu se scénáře ujal Josh Dysart a jediné, čím tato báchorka o ztracené hlavě legendárního piráta Černovouse vybočuje z hlubin průměru je Alexanderova sympatická kresba. Následující kus s názvem V kapli Molochově vypráví o smutném osudu nadaného "padělatele" Goyových obrazů, jehož mysl ovládl démon z díry v podlaze. Rychlé, krátké, úderné. Potud fajn. JENŽE po letité pauze si zde kresbu střihnul sám Mignola a je znát, že to vzal docela hopem. Ilustrace jsou na hony vzdáleny tomu, na co jsme u něj zvyklí, vyprázdněné plochy postrádají napětí, kompozice panelů je vyloženě bezkrevná a nezachrání to ani ten Goya. Nějak tomuhle portugalskému příběhu nemůžu přijít na chuť a to se mi u Mignoly většinou nestává.

Závěrečné Mateřské znaménko je kratičká hříčka na téma démoni a jejich noční můry. A je to lahůdka, protože hlavní roli tady obsadila hravá kresba Duncana Fegreda, který má po letech suplování Hellboye v malíku. Celou knihu koloroval již tradiční Dave Stewart a kdybych vám tvrdil, že ty barvy stojí za hovno, budu v pekle hořet věčným plamenem až do skonání věků. Dave je bůh. Ale to už dávno víte. Desátý Hellboy není čistokrevná libovka a nedosahuje věhlasu předchozích hellboyovských sbírek. To ovšem neznamená, že si pro něj nepůjdete, protože Paskřivec vás vidí, plantážníci. A sežere vám vnitřnosti, pokud jej necháte ležet ladem!