Fatale

Ed Brubaker & Sean Phillips

Brubaker a Phillips. Přesně tak, máme tady další lekci z komiksového podhoubí nejvyšší jakosti. Fandové zmíněných autorů už jistě tuší, že tentokrát opět půjde o nevšední zážitek plný ostře řezaných bublin a temných zákoutí. Pokud se o sekvenční umění zajímáte trochu blíže a přesto tato jména vidíte prvně, nejspíš jste ve věku, kdy obrázkovému čtivu teprve přicházíte na chuť a skutečně dobrý komiks jste v ruce zatím nedrželi. Nevadí, váš čas přijde. Až si přelouskáte všechny ty Čtyřlístky, ninja želvy, kačery Donaldy a úžasné Spider-Many, utřete si mlíko z brady, oholíte první strniště a po těch nekonečných letech studií si vyděláte svou první korunu, půjdete do krámu a koupíte si Criminal. Nejenže to změní váš dosavadní pohled na "veselé obrázkové čtení", ale umožní vám to i blíže porozumět obsahu tohoto článku.

„I'll protect you, Josephine.“

Jsou komiksy a komiksy. Na jedné straně barikády máte zábavné barevné příběhy, u kterých vypnete mozek po těžkém dni ve škole nebo v práci a na té opačné narazíte na díla, u nichž už po pár přečtených stranách poznáte, že autor během jejich psaní přemýšlel. Přemýšlel nad komplexní strukturou děje, vymýšlel uvěřitelné postavy i zápletky, pracoval s napětím a narativní gradací dle pečlivě připraveného plánu, s důmyslem do dějství zakomponoval několik záměrně znepokojivých vrstev a celé to navíc seštrikoval tak, aby se čtenář u komiksu bavil přinejmenším stejně dobře jako on při jeho tvorbě a zároveň nad obsahem knihy hloubal i dlouho poté, co ji odloží z ruky. V zahraničí jsou takových autorů spousty, ale jen některým se poštěstí své dílo protlačit do našich končin v úhledně přeloženém vydání. Alan Moore, Mike Mignola, Neil Gaiman nebo Bill Willingham to štěstí měli. Jejich komiksy se zde dlouhodobě těší dobré pověsti a dalo by se říct, že u českých nakladatelů mají na růžích ustláno.

„It started at Dominic Raines' funeral and of course the weather was as bad as most of the old man's novels.“

K vybrané společnosti těchto komiksových velikánů bezesporu patří i Brian K. Vaughan, Jason Aaron a v neposlední řadě i Ed Brubaker. Zatímco prvně jmenovaný u nás po Ypsilonce a výtečné Smečce z Bagdádu úvodním svazkem načíná ve světě již velmi oblíbenou Ságu, jejíž kouzlo naši čtenáři teprve pomalu odhalují, Aaron je se svými Skalpy na tuzemském trhu prakticky nováčkem a jeho zdejší úspěšnost prověří až čas. Brubaker je tady však stále tak trochu za outsidera. Pokud jej širší čtenářská obec vůbec reflektuje, tak převážně kvůli jeho zářezům u Marvelu (Captain America) a DC Comics (Batman: Muž, který se smál). Tedy komiksům sice kvalitním, ale zdaleka ne zásadním. Je-li totiž Brubaker něčím mimořádně proslulý, pak je to dovednost napsat hutnou a netuctovou kriminálku plnou výborně nastíněných charakterů. Ve spojení s jeho dvorním kreslířem Seanem Phillipsem se pak vyloženě jedná o vražednou kombinaci. Těžko říct, zda se jejich dvoudílný Criminal u nás neprodává proto, že má cílová čtenářská množina hluboko do kapsy a nebo jen prostě oplývá bídným vkusem.

„But he can't control his mind and he's never felt anything like this before. Just thinking her name was like a punch in the guts.“

Zkroťme už ale vášně a vraťme se k jádru dnešního příspěvku do internetových análů. Fatale. No jen si to řekněte nahlas. To slůvko se na jazyku převaluje jako líná kurva, která si po nejmizernější píchačce vašeho života ještě drze řekne o tuzér. Fatale. Mrcha, co vás vyždíme jako citron a pak vám podpatkem vypálí díru do čela. Fatale. Hladová vlčice v rouše beránčím s tváří nádherné bohyně. Takhle nějak by to ten Eda napsal. Tedy Ed Brubaker, abychom si rozuměli. Chlápek, co má na triku pecky jako Criminal, Incognito, The Fade Out, Gotham Noir, Gotham Central, Scene of the Crime nebo Velvet. A ne náhodou za řadou z nich společně s ním stojí jeho nerozlučný kumpán Sean Phillips.

Ti dva jsou jako Vincent a Jules, jako Alex a Chad, jako Asterix a Obelix... zkrátka prima dvojka slídilů, co řeší problém tvůj. Bez Eda Brubakera a Seana Phillipse by komiksové krimi nebylo tím, čím je dnes. Tedy fantastickou jízdou bez zbytečných mantinelů a bezpečnostních pásů. Ti dva neustále dokazují, že komiks, jakožto druhé nejmladší médium (benjamínkem i nadále zůstávají nedoceněné videohry), je svou narativní formou schopen zcela překročit stín vržený sdělovacími veterány jako jsou film, divadlo či literatura. A to je třeba pro mě kritérium nejvyšší. Jakmile dá obrázkové čtivo na prdel Scorsesemu, Kubrickovi nebo Molièrovi, jde už opravdu do tuhého. A jejich Fatale není výjimkou, tahle dáma si nebere servítky a mediálním staříkům zasazuje exemplárně tvrdý direkt na poklopec.

„Fuckin' Claudia, he thought. Some girls liked to rub salt in your wounds, she preferred broken glass.“

Děj komiksu se točí okolo tzv. femme fatale, osudové ženy kouzelně svůdných proporcí, jejíž šarm sráží muže na kolena a dělá z nich bezhlavé loutky jednající v její prospěch. Ženy, jež s grácií bájné Heleny Trojské či egyptské Kleopatry drží v šachu každé oko mužovo, najde-li odvahu na ni pohlédnout. A zároveň ženy, která je ve skutečnosti nebohou obětí vyšší moci snažící se vymanit ze spárů tragického osudu. Taková Dáma ze Šanghaje by mohla vyprávět. Brubakerova žena v nesnázích se jmenuje Josephine, je obdařena křivkami Avy Gardnerové v nejlepších letech a její úsměv by štěstím rozzářil i oko Sauronovo. Háček je v tom, že téhle nádherné brunetě jde neustále někdo po krku. A ten někdo nosí tvář monstra nápadně připomínajícího démonickou entitu z románů H. P. Lovecrafta.

„That's a big part of what they do... sellin' sick shit to rich fucks.“

Kroutíte-li teď nevěřícně hlavou a říkáte si, jak tohle může fungovat, tak jste nějakým nedopatřením nejspíše přehlédli ta často omílaná jména autorů. Fatale je dokonale vyvážený mix mysteriózního hororu a noirové krimi, jenž nemá v současnosti kvalitativní obdoby. V úvodním svazku s názvem Death Chases Me se na pohřbu zesnulého spisovatele setkáváme s ústředním mužským hrdinou Nicolasem Lashem. Nick zrovna pohřbívá svého strýce, náhrobek tiše napovídá, že se píše rok 2011, kapky deště neutěšitelně zkrápějí víko rakve a ze stínů několika pozůstalých vystupuje krásná Jo. Omráčený Nick s ní zapřede řeč a z dialogu i následujících událostí vyplyne, že pochovaný nebožtík uchovával ve skříni pár kostlivců a jednu ženskou navrch. Poté, co Nick v kmotrově pozůstalosti nalezne nepublikovaný rukopis z padesátých let, začne pomalu odkrývat dlouho zaprášenou pravdu. A rázem se přesouváme do zaplivaného baru v San Franciscu roku 1956.

„It tore pieces out of her to see him like that... aging... fragile... scared. She couldn't ruin his life again...“

Investigativní novinář Hank Raines (onen nebožtík z úvodu) se zde poprvé střetává s tajemnou Josephine a čtenáři ihned bleskne hlavou, že tady není něco v pořádku. Ano, Josephine se až příliš nápadně podobá o půl století starší Jo, což vypovídá buď o obdivuhodné zručnosti plastických chirurgů nebo o paranormálních kejklech. Tahle ženská si zkrátka s nějakými vráskami vrásky nedělá, ta má úplně jiné starosti. V okresu tou dobou řádí stoupenci krvavého kultu, kteří za sebou nechávají řadu zmasakrovaných a zohavených těl údajně sloužících jako rituální oběť, jež má na Zemi přivolat jakési prastaré zlo. A protože má tenhle ďábelský parchant shodou okolností vytříbený vkus na ženský, v hledáčku mu utkvěla jedna konkrétní osoba.

„...we have to find that fucking girl.“

Josephine je tedy stále na útěku a každou chvíli se musí ohlížet přes rameno. Naneštěstí jí osud z nějakého důvodu přihrál vysokou kartu v podobě schopnosti ovládnout mysl kteréhokoliv muže a využít jeho slabostí ve svůj prospěch. Když po vás jde chlápek s chobotnicí namísto hlavy, taky si dvakrát rozmyslíte, komu budete důvěřovat. Její šarm nakonec muže svede na scestí, odkud už většinou není návratu, načež dochází k nebezpečným a často i tragickým situacím. Jo je veskrze smutnou postavou, která tiše proplouvá napříč stoletím a jakmile se jí na paty pověsí obrýlení ranaři s buřinkami, je nucena vzít do zaječích. A vždy je po ruce někdo, kdo se nechá dobrovolně stáhnout pod hladinu spolu s ní. Žurnalista Hank je v tomto případě jen dalším z mnoha.

„And she'd been alive long enough to know one thing for sure... in her life, there were no coincidences.“

Brubaker nás neustále udržuje v napětí a pečlivě si hlídá, kolik nám toho o Josephinině minulosti prozradí. Osobně se nemůžu dočkat rozuzlení, co je ta ženská vlastně zač a o co v téhle zapeklité hře skutečně jde, ovšem zároveň si neskonale užívám každičký autorův tah. Děj osciluje v několika časových rovinách. V současnosti sledujeme Jo a její destruktivní vliv na Nicolase, mezitím se vracíme zpět do San Francisca padesátých let a ve druhé knize (The Devil's Business) navštívíme Los Angeles v roce 1978. V dalších svazcích nás údajně čeká výlet do let devadesátých a na přetřes přijde i druhá světová válka. Trošku mi to připomíná Amerického upíra a jeho putování napříč americkou historií. S půvabnou Jo je ale to cestování přece jen o něco příjemnější než se starým slizounem Skinnerem.

Fatale si žádá čtenářovu pozornost. I nepatrná zmínka nebo zdánlivě nenápadný panel může poodkrýt roušku obestřenou tajemnem a právě v těchto momentech bývá Brubakerův scénář nejsilnější. Podobně jako u série Criminal se znovu dostavuje naprostá fascinace nad ladností, se kterou je autor schopen proplést osudy několika postav. Zde však jde o mírně komplikovanější látku a příběh vyloženě svádí k opakovanému čtení. Ve stínech se totiž skrývá spousta detailů a zamlžených tváří. A samozřejmě v tom všem podstatnou roli hraje živelným realismem prosáklá kresba Seana Phillipse. Jeho ilustrace nabíjí vyprávění obrovským množstvím energie a po celou dobu udržují vysoce dráždivou náladu.

„I've seen much worse.“

Stačí jediný pohled na panel s neony ozářenou ulicí nočního San Francisca a jsme tam. Nebo honosná hollywoodská vila opentlená květenou v rozpuku. Podchycení génia loci měl Phillips vždycky v malíku. Také mě nepřestává udivovat s jakou lehkostí se autorům daří stručně načrtnout mnohotvárnost charakteru na ploše jediné stránky. Příkladem budiž herecká hvězdička Claudia Constance a její divoká cesta za slávou na stříbrném plátně. Mnohdy nám však postačí i samotná představivost. Zděšené výrazy ve tvářích protagonistů sledujících cívku s brutální rituální vraždou mluví za vše. A když Brubaker pouhým párem slov naznačuje, co tajemný pan Bishop udělal s Hankovou těhotnou manželkou, čtenářům se hrůzou zastavuje srdce. Fatale je vskutku mrazivá podívaná a ne vždy vám při jejím čtení bude příjemně. Svůj podíl na tom nesou i barvy Davea Stewarta, který už má na krutou atmosféru snad patent.

„Then someone arrived with pictures from the crime scene and he was forced to look at what was left of his wife. Which wasn't much.“

Původně mělo jít o dvanáctidílnou sérii, to by ale nebyl Brubaker, kdyba mu příběh ve finále nenabobtnal na dvojnásobek. K dnešnímu dni je série již uzavřena, dohromady čítá pět sebraných svazků v paperbacku a dvě "deluxe" vydání v pevné vazbě a zvětšeném formátu. První HC svazek čítá 312 stran a je dostupný od loňského roku, ten druhý se do prodeje dostane koncem listopadu a se svými 440 stranami to bude řádný macek. Něco mi říká, že letošní Vánoce budou opět ve znamení Fatale. Takže si to shrneme. Brubaker. Phillips. Fatale. Nic víc vědět nepotřebujete. Odložte rozečtené superhrdiny, vykašlete se na devadesátkové koniny s divotvornou rukavicí a jděte do toho. Jo a pokud vám to nebude šmakovat, stavte se pak u mě pro nakládačku. Letos byla dobrá úroda.