A je to tady zase. Konec roku, předvánoční shon, masové zabíjení kaprů, nezřízené obžerství, ale taky rekapitulace zážitků, bilancování, rýsování čar a grafů. A protože jsem taky jeden z vás, postižených zálibou ukrývat se ve fiktivních světech, podělím se s vámi o těch pár světlých popkulturních momentů uplynulého ročníku. Často trpím takovým tím známým pocitem, že nestíhám přečíst, vidět nebo slyšet všechno, co bych chtěl. Čas je zkrátka jednotka, kterou nepřelstím ani kdybych se na hlavu stavěl. Ale když už se ta chvilka na zavrtání s knížkou, filmem či hrou najde, oddám se jí s chutí a naplno.
Letos se toho
zase sešlo požehnaně, v kině jsem se snažil nevynechat nic
zásadního, před televizní obrazovkou jsem dozajista proseděl
stovky hodin, přečetl jsem tisíce stran pomalovaných obrázky
(pravda, těch tištěných pouhým textem je bohužel rok od roku
míň) a bez hudební kulisy si život ani nedokážu představit.
Samozřejmě mi toho spousta protekla mezi prsty, kupříkladu jsem
ve srovnání s lety minulými viděl pouze jeden jihokorejský film
(Snowpiercer)
a to se v něm ke všemu mluvilo anglicky. K videoherním novinkám
jsem se nedostal kvůli otálení s přechodem na novou generaci
konzolí, takže jsem převážně doháněl resty (fantastické Ni
no Kuni, á la Mad Max postapo Rage) a na americkém
komiksovém kontinentě toho vychází tolik, že nevím, kam dřív
skočit (nářez Sweet Tooth byste si ovšem měli přečíst všichni). Do rubriky 'zklamání' se toho moc nenašlo, z časových důvodů se sračkám
většinou vyhýbám a aktuální politickou situaci nesleduju. Tak
schválně, jestli jsem se někomu z vás trefil do vkusu.
Komiks
Venku jsou zatím pouze
tři sešity, ale už teď vím, že tohle je můj obrázkový příběh
roku. Proč? Protože hrubozrnná detektivka prodchnutá odérem noir
je moje tajná láska. Protože Hollywood 50. let je neskutečně
sexy. Protože herečka, kterou v první kapitole hlavní postava
najde mrtvou, za to pátrání stojí. Protože hlavní postavou je
filmový scenárista a ti to nikdy nemají lehké. Protože režisér
musí režírovat, kamery musí točit, střihač stříhat a nikdo
nesmí stát v cestě, dokud to filmovému studiu sype. Protože
autorská dvojice Ed Brubaker a Sean Phillips jsou něco jako bohové.
Proto.
Brian K. Vaughan a Fiona
Staplesová nás letos obdařili další šesticí epizod z báječného
universa jménem Saga. A byla to opět jízda. Maličká Hazel
nám roste jako z vody, Alana si přivydělává jako herečka v
obskurním televizním pořadu, Marko je na mateřské dovolené a
oba společně procházejí vážnější vztahovou krizí. Když si
odmyslíte ty všudypřítomné sci-fi fantasmagorie, je to jako ze
života. Nebo z Ordinace v růžové zahradě. Princ Robot IV se
dočká synátora, v královské famílii robotů se prolévá krev
(nebo co to je) a když se na scéně objeví i jeho veličenstvo
král Robot s úctyhodnou úhlopříčkou, je zaděláno na Eisnery.
Připočtu-li k tomu dlouho očekávané vydání prvních osmnácti
čísel v pevné vazbě a zvětšeném formátu, které vyšlo teď v
listopadu, srdce fanouška jásá nadšením. S klidným svědomím
mohu Sagu označit za v současnosti nejlepší komiksovou
sérii a již nyní bezmezně toužím po přídavku. A aby toho
nebylo málo, na příští rok chystá vydavatelská stáj BB/artu
počeštěnou verzi prvního svazku. Máte se nač těšit, to vám
garantuju.
Odběratelé produkce
Comics Centra se letos plácli přes kapsu. Vydavatelství na světlo
světa vyvrhlo české verze knih Big Damn Sin City a Hellboy
Library Edition. Těžkotonážní kolosy, kvůli kterým mnoho
komiksových nerdů začalo posilovat, aby si je vůbec mohlo
přečíst, jsou na tuzemském trhu prvními střípky z pestré
palety ve světe tolik oblíbených monstromnibusů. Že jde shodou
okolností o mé absolutní srdcovky je už jen milý bonus.
Film
V lednu jsem v kině
viděl film, u kterého jsem si roztrhal bránici. Když jsem z toho
kina odcházel a utíral si slzy, říkal jsem si, jaký je ten
Scorsese pořád kabrňák a tak trošku jsem tušil, že letos už v
tom kině nic lepšího neuvidím. A samozřejmě jsem měl pravdu.
Vlk z Wall Street je bravurně napsaná a zrežírovaná
satira. Film s tříhodinovou stopáží bez jediného hluchého
místa. Tečka. Nic víc o tomhle snímku vědět nepotřebujete.
Tahle pecka prostě nemá v letošní filmové konkurenci obdoby.
[trailer]
David Fincher si zase
jednou zahrál hru s divákem. A vyšlo mu to stejně jako tenkrát s
Míšou Douglasem. Zmizelá je lehkou satirou protknutý
superthriller o vztazích, nevěře a jejích následcích. Lepší
terapii v krizových situacích nenajdete. Hypnotický hudební
doprovod, uhrančivá kamera, bezchybné herecké divadlo a téměř
k dokonalosti vysoustružená dějová struktura (pár dírek v
závěru vybublá na povrch, ale nic, co by kazilo celkový dojem).
Síla je ukrytá v detailech. Takhle podmanivé filmy umí jenom
Fincher. Nechte se pohltit. [trailer]
Na tohle budou s láskou
vzpomínat ještě naše vnoučata. Perfektně vyvážená
multižánrová perla, jejímž ústředním motivem je boj se
šmejdem z vesmíru. Celé je to natočeno s takovou lehkostí a
důvtipem, že i ten nejromantičtější slaďák oproti tomuhle
vypadá jako drama z pekla. Postupně se rozvíjející chemie mezi v
časové smyčce uvízlým Tomem Cruisem a modrookým půvabem Emily
Bluntové je doslova odzbrojující a ten závěr by jim dopřál i
ten největší škarohlíd. Na hraně zítřka je film, u
kterého v kině dáváte své emoce najevo bez ostychu, smějete se
nahlas, křičíte vzrušením nebo tleskáte nadšením. A takových
moc nebývá. [trailer]
Seriál
Temný případ (1. sezóna)
Detektivní thriller je,
napříč médii, žánr mému zhýralému srdci nejbližší. Takže
když nám pomazané hlavy ze stanice HBO naservírovali tuhle kládu,
zem se pode mnou otřásla v základech. Přeskočím všechny ty
stokrát vyřčené chvály o dokonalých hereckých výkonech
ústředních protagonistů, nebudu se rozepisovat ani o té vražedné
atmosféře, která by se dala porcovat bouracím kladivem a nebudu
zmiňovat ani ten kulervoucí scénář plný do zlatova vypečených
dialogů. Napíšu jen jediné... pokud jste Temný případ
ještě neviděli, tak o tom raději nikomu neříkejte. [trailer]
House of Cards (2. sezóna)
Loni tahle série v
seriálové kategorii slízla smetanu a nebýt těch dvou umaštěných
detektivů z jihu, nebylo by tomu letos jinak. Kevin Spacey je pořád
ta amorální politická bestie, kterou jsme si zamilovali minule a
Robin Wrightová je stále ta sexy roštěnka, co mu zametá cestičku
k moci. Ba co víc, Frank hned v první epizodě během scény v
metru s přehledem strčí do kapsy i takové svině jako byli
Charles Manson, Hermann Göring nebo Darth Vader. A to finále,
vážení! Frank Underwood is the motherfuckin' King of the White
House! To čekání na další nášup je k posrání. [trailer]
Impérium: Mafie v Atlantic City (5. sezóna)
Po pěti letech jsme se
dočkali závěru jednoho z vůbec nejlepších seriálů poslední
doby. A že to bylo finále se vším všudy, až slzička téměř
ukápla. Sága Nuckyho Thompsona a jeho kumpánů skončila na
vrcholu v tom nejlepším a tak to má být. Žádná zbytečná
agónie ani scenáristická křeč se nekoná, na řadu přichází
krvavé zúčtování a platí se daně nejvyšší. Jeden z mála
seriálů, který si za pár let s chutí dám znova. Tahle mafiánská
nálož je už teď nesmrtelnou klasikou. [trailer]
Videohra
Může být hra, v níž
smrt číhá za každým rohem, zábavná? To si pište, že může!
Borci z japonského studia From Software se po letech vrátili s
další náloží utrpení, proklínání, nekonečných vulgarit a
nebetyčných frustrací. Agónii tentokrát navíc prodlužuje
výtečná DLC trilogie s názvem The Lost Crowns a vězte, že
je opravdu o co stát. Masochistické hardcore RPG zasazené do
depresivního světa s důrazem na grafický minimalismus je jedna
věc. Tou druhou jsou v západním světě neokoukaná monstra, která
se vám neustále snaží podříznout krk. A díky vyváženému
hernímu systému, který vám nic nedá zadarmo, to všechno drží
krásně pohromadě. Umírání ještě nikdy nebylo tak lákavé.
[trailer]
Jakožto fanoušek
komiksové předlohy (Fables, v češtině vychází pod
názvem Mýty) jsem si tuhle videoherní adaptaci nemohl
nechat ujít. Navíc od tvůrců, kteří mě loni velmi potěšili
vynikající sérií o nešťastnících živořících v
postapokalyptickém světě zamořeném kráčejícími mrtvolami.
Hrát tuhle do reálného světa zasazenou detektivní adventuru
plnou pohádkových postav je jako koukat na oblíbený televizní
krimi seriál. Sledujete děj, sem tam ovlivníte dialog nebo nějakou
tu nenáročnou akci a klidně u toho stihnete popíjet kafe. Hlavním
trumfem je samozřejmě kvalitní příběh a forma jeho vyprávění.
A ten dabing, panečku! Za tuhle hru se Bill Willingham určitě nemusí stydět.
[trailer]
Mou druhou výpravu do
interaktivních vod reprezutuje nová sezóna Živých mrtvých,
opět ze stáje Telltale Games. Osvědčené herní postupy z
předchozí série zůstaly nezměněny, znovu se setkáváme s o
malinko starší Clementine, dívkou v nesnázích, respektive v
nehostinném a věčně hladovými zombíky zamořeném prostředí.
Znovu se zde rozehrává hutná psychologická partie mezi přeživšími
a znovu to funguje na výbornou. Trošku mě zarazila finální
epizoda, pohnutky některých charakterů mi nebyly úplně po chuti,
to už je ovšem daň za jistou uměleckou licenci. Ve výsledku jsem
nadmíru spokojen a s velkým natěšením vyhlížím třetí
sezónu. [trailer]
Hudba
Návrat legendy. Lou
Rhodes a Andy Barlow. Křehká labuť v elektronickém orkánu. Leia
Organa a Han Solo ve vrcholné formě. Kdo viděl jejich letošní
koncert, ví o čem mluvím. Bez debat nejlepší album jejich
kariéry a můj osobní adept na desku roku.
Jo, jsem starý hipster.
Tuhle bandičku rolákových intelektuálů se zapáleným nadšením
poslouchám od jejích prvních krůčků a pokaždé mě dostanou. A
s jejich posledním zářezem se jim podařilo mě doslova utlouct.
Žádnou jinou desku jsem letos netočil tak často jako tuhle.
Spousta bezva nápadů a půvab melodií co chytnou a nepustí. Stačí
dva tři songy a stav blažené pohody je v okamžiku tady. Tak
zastrčte špunty, nasaďte čepici a vyražte do plískanic.
Objev roku. Neskutečně
mrazivá atmosféra, zranitelná křehkost i obrovská síla. Čistý
pop zabalený do katatonické elektroniky a neodolatelná touha
pustit si to znovu. A pak ještě jednou. Takový je Christopher
Taylor aka SOHN, původem Londýňan, momentálně vesmířan
oscilující meziplanetárním prostorem hudebního krásna. Jako
kdyby Thom Yorke a Justin Timberlake nějakým zvráceným a přírodou
opovrhujícím způsobem zplodili syna.
Zklamání
V televizi nám
zavřeli celá města
Televizní produkce na
nás každoročně chrlí spousty seriálů různých odnoží a
kvalit. Ukoukat to všechno není v silách smrtelníka a proto si
většinou vybíráme pouze perličky, které nás zaháčkovaly na
první dobrou. Mezi tyhle vybrané bonbónky patřila i dvojice mnou
oblíbených žánrovek ze stájí TNT (Mob City) a Starz (Magic City). Proto mě nenadálé ukončení těhle mafiánských
lahůdek hodně bolelo.
Bezzubá sabotáž
David Ayer stál u zrodu
několika nadmíru šikovných policejních dramat (Trainig Day,
Drsný časy, Street Kings, Patrola) a když
oznámil, že hodlá odrežírovat novou pecku o elitním protidrogovém komandu s Arnoldem
Schwarzeneggerem v hlavní roli, bylo zaděláno na bezmála film
roku. To by si ovšem k ruce nesměl vzít scenáristického hovnaře
Skipa Woodse, který z filmu udělal téměř nepoživatelnou
slátaninu plnou lobotomických dialogů a efektních záběrů na
explodující těla. Naštěstí se z toho Ayer stihl rychle otřepat
a vzápětí nám naložil excelentní válečný biják s Bradem
Pittem. Pokud si pravidelně večer před spaním pouštíte
Bratrstvo neohrožených, valte na jeho Železná srdce do kina, dlouho tam nebudou.
Děkuji za pozornost, podporu i přízeň, do příštího roku vám všem přeji mnoho zdaru,
spoustu krásných kulturních zážitků a spokojených chvil s
vašimi nejbližšími. A držme si všichni společně palce, ať
nám ty nové Star Wars neposerou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.