How to Talk to Girls at Parties

Neil Gaiman, Fábio Moon & Gabriel Bá

Neila Gaimana všichni znáte. Britská literární superhvězda s neposlušnými vlasy a rošťáckým kukučem, která naši fantazii již léta hýčká svou kouzelně podmanivou tvorbou, za niž sklízí jednu prestižní trofej za druhou a v mezičase ještě stíhá koketovat s Amandou Palmerovou (pokud neznáte ji, hanba vám!). Sandman, Černá orchidej, Nikdykde, Američtí bohové, Hvězdný prach, Kniha hřbitova, Oceán na konci uličky... co titul, to perla. Vedle knižních novel a scénářů ke komiksům má však na triku i řadu krátkých povídek. A obrázkovou adaptaci jedné z nich si nyní rozebereme v tomto článku.

„Girls! Girls! Girls!“

Gaiman v roce 2006 ve své autorské sbírce Fragile Things (česky Křehké věci - Polaris, 2007) publikoval humorně laděnou povídku s názvem Jak si na večírku povídat s děvčaty a rovnou za ni vyfasoval nominaci na cenu Hugo, tedy prestižní ocenění každoročně udělované těm největším peckám v žánrech sci-fi a fantasy. Nakonec mu vítězství těsně před nosem vyfoukl Tim Pratt se svými Neuskutečnitelnými sny, ovšem tam, kde sláva Prattovy povídky končí (ten jeden filmový kraťas v hebrejštině snad ani nestojí za řeč), Gaimanova teprve začíná. O dekádu později se totiž jeho kratičké sci-fi jednohubky ujalo jedno slavné sourozenecké duo z Brazílie a přetavilo ji v úžasnou komiksovou adaptaci. Od loňského podzimu je navíc v přípravě celovečerní filmové zpracování vznikající pod režisérskou taktovkou Johna Camerona Mitchella (Shortbus, Králičí nora, Hedwig a Angry Inch) a pyšnící se hvězdným obsazením v čele s Elle Fanningovou či Nicole Kidmanovou.

„Come on. It'll be great.“

Oním slavným brazilským duem jsou dvojčata Fábio Moon a Gabriel Bá, světově proslulí scenáristé a výtvarníci, kteří se vedle spoluprací na sériích Casanova, The Umbrella Academy či B.P.R.D. blýskli především autorským existenciálním románem Daytripper, za nějž v roce 2011 obdrželi Cenu Willa Eisnera. A vítězné tažení na Eisnerech se jim podařilo zopakovat i letos s komiksovou verzí novely svého krajana Miltona Hatouma s názvem Two Brothers, za niž shrábli cenu v kategorii nejlepší adaptovaný počin. Když se tihle dva sejdou nad společným projektem, můžete si být jisti, že to vždycky bude stát za to. A nejinak je tomu u jejich nejčerstvějšího kousku.

„You just have to talk to them.“

How to Talk to Girls at Parties je především nádherná podívaná. Pokud vás na téhle útlé knize něco uhrane hned napoprvé, pak je to zejména veselá hra barev, světel i stínů v rozdováděné a zároveň velmi hřejivé kompozici. Začátek příběhu nás zavede do ulic jižního Londýna 70. let, tedy éry ostrého punku a volnějších mravů, kdy nervy rodičů tehdejší mládeže rezonovaly pod ničivou silou nahrávek od Stranglers, Clash či Sex Pistols. Dva patnáctiletí studenti z chlapecké školy si to natěšeně štrádují na párty pořádanou místním spolkem děvčat. Nesmělý sympaťák Enn a modrooký hezoun Vic spolu dohromady tvoří čistou esenci klukovského přátelství. Jeden mírně zakřiknutý a plný obav, druhý naopak kypící sebevědomím, oba se společně rozhodnou čelit záludným nástrahám opačného pohlaví. Na tenhle večer už ale jen tak nezapomenou.

„They're just girls. They don't come from another planet.“

Když dorazí na místo a dveře jim otevře nádherná dívka, zjistí, že si nejspíše spletli dům. Ocitli se totiž na mejdanu plném cizokrajných děvčat, jež jsou v Anglii v rámci výměnného studijního pobytu. Což ale Vicovi samo sebou nebrání v tom vrhnout se do víru radovánek a prakticky okamžitě sezobnout nejkrásnější roštěnku. Zatímco si tedy Vic užívá jako ryba ve vodě, Enn se nesměle pokouší navázat konverzaci s ostatními. Během večera postupně osloví tři dívky oplývající svůdnými křivkami a jemně exotickým vzhledem. Jakmile však děvčata promluví, čtenář i Enn mají jasno. Tohle nebude běžná večírková konverzace na téma "co tě baví, miluju tvůj přízvuk a kdy se vypaříme nahoru do ložnice". [SPOILER] Kdepak, tohle bude seance ryze extraterestriálního charakteru. Tenhle výměnný pobyt totiž nezahrnuje nadržené Němky, rozverné Češky či přiopilé Američanky. Tady si daly dostaveníčko studentky z cizích dimenzí, světů a vesmírů. [KONEC SPOILERU].

„I am a poem... or I am a pattern... or a race of people whose world was swallowed by the sea.“

Zkrátka Gaiman jako vyšitý. Přirozený dialog mezi dvěma kluky se náhle zvrhne v koncepčně neuchopitelný proud dívčích monologů, což vtipně navazuje na Ennovu radu z úvodu: „Musíš s nimi jen mluvit. Jsou to holky... nepřišly z jiné planety.“ Čtenář má najednou pocit, že to děvčata trochu přepískla s halucinogenními bonbónky, vzápětí ale odhalíme autorův záměr a než se stačíme vzpamatovat, už je tady finále. Stejně uspěchané a lehce nemotorné jako v původním textu, díky úchvatnému grafickému ztvárnění však přeci jen o něco působivější.

„But where does contagion end and art begin?“

Povídka je takovou malou oslavou dialogu mezi mužem a ženou. Věnuje se těm prvním nemotorným krůčkům vedoucím k navázání kontaktu s opačným pohlavím a rozebírá dílčí aspekty úspěšné konverzace. Obavy mladého Enna se zkušenějšímu čtenáři mohou jevit jako úsměvné, s rostoucím věkem si člověk přeci jen mírně obrousí hrany a najednou je to seznamování krapet snadnější. Přesto někdy zažívám pocit, že jsem ani po letech pečlivého výzkumu zatím nenašel ten správný klíč ke kloudné konverzaci a před každým oslovením opakovaně zažívám ten vtíravě známý pocit nervozity a sucha v krku. How to Talk to Girls at Parties je ódou na ostýchavost. A také krásnou vzpomínkou na dětství.

„You wouldn't want to make a universe angry.“

Jak už jsem uvedl výše, celá povídka stojí na obzvlášť povedeném výtvarném provedení. Už samotná obálka by si zasloužila metál za uhrančivost a podobně hypnotická kresba se line celým příběhem. Úvodní scéna vás téměř fyzicky přenese do ulic podvečerního Londýna, a jakmile spolu s dvojicí mládežníků vkročíte do domu plného lačných sirén, něco se uvnitř vás sevře. Dunivě pulzující hudba linoucí se z reproduktorů, čarokrásné dívky ve víru náruživého tance, potem zkropená těla v tlumeném světle, ve vzduchu čpící animální přitažlivost a uprostřed toho všeho dva chlapci na prahu dospělosti. Obrázky brazilských autorů jsou prosyceny pohlcující vášní. Dívky jsou obdařeny velkýma a doširoka otevřenýma očima, což příznačně podtrhává jejich cizokrajný původ, aniž by kresba sklouzla k ošklivé karikatuře. To vše je navíc vyvedeno v tak plných a elegantních barvách, že z toho nejednomu estétovi praskne cévka nadšením.

Gaimanovi fanoušci budou bezesporu u vytržení, stejně tak příznivci neotřelé a zároveň oku lahodící kresby. Pokud se vám zamlouvala sbírka komiksových povídek Vražedná tajemství a další příběhy (Crew, 2016), tuhle knihu musíte mít. Už jen pro to, že vedle Faktů v případu zmizení slečny Finchové je to asi dosud nejlépe provedená adaptace Gaimanovy tvorby. Tak s chutí do toho!