Hellboy: Ďáblova nevěsta a další příběhy

Mike Mignola, Richard Corben, Kevin Nowlan & Scott Hampton

Netrvalo to ani rok a už tady máme další hororový špalíček s naším oblíbeným rudým pekelníkem. V pořadí jedenáctý Hellboy s podtitulem Ďáblova nevěsta a další příběhy je posledním ryze povídkovým svazkem před finální trojicí knih, která učiní definitivní tečku za příběhovou látkou tkanou původním autorem Mikem Mignolou. Jak to celé s rohatým sudokopytníkem nakonec dopadlo je již nyní jisté. Závěrečný sešit série Hellboy in Hell je už pár dní na pultech a ohlasy napříč celým fanouškovským i kritickým spektrem o něm hovoří pouze v superlativech. My si na český překlad ještě nějaký ten pátek počkáme, do té doby však můžeme naše mlsné jazýčky obdařit neméně výživným soustem. Pojďme se tedy společně zakousnout.

Nejprve je nutno zmínit, že aktuální sbírka povídek se opět dá číst zcela samostatně. Na předchozí dějové zákruty se zde příliš neodkazuje, svižný rytmus jednotlivých příběhů navíc obstojně drží čtenářovu pozornost a dílo tak mohou číst i nováčci Hellboyem dosud nepolíbení. Výběrem témat kniha drnká spíše na odlehčenější strunu a místy se dokonce nestydí recyklovat již dříve propírané momenty. Když už se ale zdá, že ostřílené veterány nemůže ničím překvapit, vytáhne z rukávu eso ilustrované Kevinem Nowlanem, proti němuž se Blízká setkání třetího druhu najednou zdají být veskrze nanicovatou báchorkou pro děti. Ale o tom až později.

„Ty dnešní děcka... všecky jsou na drogách a poslouchaj tenhle rock and roll...“

Sborníku vedle Mignoly, jenž obstaral scénáře ke všem uvedeným příběhům, s náskokem dominuje jedno jméno. Už jsem to určitě v minulosti zmiňoval několikrát a budu se jenom opakovat, ovládá-li někdo vizuální stránku Hellboyova univerza s naprostým přehledem a zároveň úctou k originálu, pak je to bezesporu král obrázkového hororu Richard Corben. V jeho uhrančivém výtvarném podání není místo pro kompromisy, jakmile se kresba dostane pod Corbenovu taktovku, před očima se rozehraje symfonie děsu, utrpení a trpkých nálad. A nejinak je tomu i zde. Už z úvodního kusu s názvem Hellboy v Mexiku tryská pochmurná atmosféra všemi směry. Pekelník vzpomíná na pětiměsíční chlastací maraton strávený ve společnosti maskovaných zápasníků, se kterými vyrazil na turné po mexických putykách. A protože se jim do cesty občas připletla horda upírů, měli o zábavu postaráno.

„El Diablo.“

Co se zprvu jeví jako rozpustilá historka o podnapilých luchadorech, se vzápětí kvůli osudné tragédii mění v hořký příběh o ztrátě bližního a démonech v lahvích. A díky Corbenovi to má ten správně mokvající říz od prvního úderu do rozšklebené upíří kušny až po finální katarzi utopenou v zapomnění. V následujícím Dvojprogramu zla jsme svědky bizarní filmové projekce v polorozpadlém biografu, jehož jedinými návštěvníky jsou diváci v podobném stádiu rozkladu. Hrstka zombie cinefilů si nejprve smlsne na bezvadném hororu s lovecraftovským odérem (Sullivanova odměna) a poté se dorazí přídavkem o pomýleném faraonovi a zástupu mumií řádících v muzeu umění (Chrám Sebekův).

„Zdá se, že jsi měla pravdu. Nebyl moc dobrej nápad namíchnout boha s aligátoří hlavou.“

Zde bych obzvlášť vypíchl Sullivanovu odměnu, jíž osobně považuji za vrchol téhle sbírky. Děj odehrávající se v Kansasu na počátku šedesátých let nás zavede do starého domu, jehož majitel požádá Hellboye o pomoc. Obydlí je údajně posedlé nezkrotným apetitem a nešťastný nájemník je nucen svou střechu nad hlavou krmit lidským masem. Z povídačky pomateného šílence se vyklube prvotřídní horor, ve kterém není nouze o temná zákoutí, vrzající dveře, zaprášené stíny a démona žijícího pod podlahou. A že to je pořádné hovado pekelné. Mignola s Corbenem tady na maličkém prostoru vystavěli úžasný pomník starým hororům o strašidelných domech a neopomněli mrknout ani na příznivce H. P. Lovecrafta. Tomu říkám poklona.

„Chci, abyste pochopil, že ten dům mě k tomu nutí.“

Corbenovu obrázkovou krasojízdu pak uzavírá titulní Ďáblova nevěsta, což je trošku rozvleklá povídka o únosu americké turistky, jež ve Francii padla do spárů zvrhlého řádu okultistů. Mignola nás zavede do období křížových výprav, do cesty se připlete bezhlavý rytíř a Hellboy si dá dostaveníčko s ďábelským bigamistou, jemuž svou pravačkou důrazně vysvětlí, že těch nevěst už bylo dost. Nakreslené je to opět bravurně, ale děj mírně klopýtá, protože těch motivů je najednou nějak moc a čtenář lehce ztrácí nit. Nevěsta postrádá ono mignolovské pevné sevření, kde nás autor nahlodá a s poslední stránkou zardousí, nicméně se stále jedná o vysoce nadprůměrný zářez do pekelníkova cestopisu ze starého kontinentu.

„Jasně, byli to upíři, ale mučení je mučení a my udělali spoustu věcí, na který nerad vzpomínám...“

Což už se bohužel nedá říct o Spících mrtvých, tuctové upírské báchorce s recitující holčičkou a nevýraznou kresbou Scotta Hamptona. V anglickém Suffolku se to v šedesátých letech zubatýma potvorama jenom hemžilo, takže bylo pouze otázkou času, kdy Úřad paranormálního výzkumu a obrany vyšle svého nejschopnějšího agenta, aby se s krvelačnou verbeží vypořádal. Ale není to ono. Zase tomu chybí ten šmrnc nebo tah na branku, chcete-li. Hellboy přijede, chvilku se seznamuje s okolnostmi, pak naráz bum, efektní zvrat jen tak na oko a následuje finální kydlení. Jasně, tahle synopse by se dala připíchnout prakticky ke každé druhé povídce s rudochem, jenže tady je to zase roztaženo na dva sešity a vy u toho máte čas přemýšlet a hledat díry. A ten Hampton tomu taky moc nepřidává. On je to výborný výtvarník (Batman: Gotham County Line, Batman: Night Cries, Sandman Presents: Lucifer, Pigeons from Hell) s citem pro oslňující dramatické výjevy, ovšem zde je jeho kresba podivně vyprázdněná, bezkrevná, zkrátka nemá ten tolik potřebný ráz. A je to velká škoda, protože hostovačka u Hellboye si o krutou atmosféru přímo říká. Skoro jakoby to ani nebyl Hampton, ale spíš jen lehce přifouklý John Cassaday. A to je málo.

„Zmiz z mého domu!“

Kratičká jednohubka s názvem Whittierův odkaz je už ale zase pevně v rukou mistra Mignoly, který se ujal výtvarného náčiní a vysekl si parádu jako za starých časů. Koukáte na první stránku, na čtvrtém panelu Hellboy s cigárem v koutku, na pátém rozpadající se barabizna a vám je vmžiku jasné, že to bude pecka. Pak to dočtete a uvnitř vás se rozleje ten známý hřejivý pocit. A přesně kvůli tomu toho pekelného chlapíka tolik milujete. Nu a nakonec tu máme bonbónek z tužky Kevina Nowlana. Busteru Oakleyovi se splní přání je historka jako vystřižená z publikace Hellboy Weird Tales, kde se různí autoři podíleli na těch nejpodivnějších příhodách rohatého vyšetřovatele. Tohle je bezesporu ten nejujetější kousek z hlavního vrhu a potěší zejména fandy Erica Powella a jeho Goona. Proč? Protože tady z Mignoly a Nowlana ten povědomě rozverný přístup doslova prýští, posuďte sami.

„Kakakak kak kaaa kakak kak kak kak aaaaa kak kakuk...“

Hellboy si to přikvačí do americké Nebrasky, jelikož místní farmáři si stěžují, že jim cosi krade dobytek. Nalezená rozpůlená kráva nasvědčuje jakýmsi okultním pletichám, vzápětí však na scénu vtrhnou zelení mužíčkové v létajícím talíři a vy víte, že to bude prdel. A taky řádná mela. Asi takhle, kdyby ve Dni nezávislosti měli k dispozici Hellboyovu pravačku, prezident by se ke kniplu stíhacího letounu ani nepřiblížil. Jednoduchá, úderná a hlavně vtipná vsuvka do toho věčně temného a zachmuřeného světa nenasytných démonů, podlých čarodějnic a zlotřilých nacistů. A zároveň krásná tečka za touhle vesměs příjemnou povídkovou knihou. Od teď už nás čeká jen samý zmar, smutek a loučení. Bouře přichází.

„Přesně z takovýhodle svinstva mají lidi noční můry.“

Se mi to zase natáhlo o něco víc, než jsem měl původně v plánu, nebudu to tedy dál okecávat a rovnou vás odkážu na pulty knihkupců, případně na krámek Comics Centra, kde si jedenáctého Hellboye můžete pořídit se sympatickou slevou. Takže neotálejte a skočte si pro něj, i přes těch pár jemných výhrad je to po čertech dobrý čtení.