Mýty: Arabské noci (a dny)

Bill Willingham, Mark Buckingham & Jim Fern

Když Bill Willingham před třinácti lety představil svou zbrusu novou komiksovou sérii plnou pohádkových postav, nejspíš tehdy netušil, jak obrovský s ní sklidí úspěch. První příběh s názvem Legendy v exilu shrábly hned tři Eisnerovy ceny za nejlepší sérii na trhu a vzápětí se rozpoutala pohádková mánie. Letos v červenci Mýty završují svou dlouhou cestu a 150. číslem se definitivně se svými čtenáři loučí. Co s nimi bude dál je ve hvězdách. Jisté ovšem je, že Willinghamův odkaz žije dál a ať už se jeho postav ujme kdokoliv, bude mít u mě dveře vždy dokořán. Na primární sérii se za ta léta nabalila řada spin-offů (Fairest, Jack of Fables, Cinderella) a dokonce i jedna velmi povedená videohra (Fables: The Wolf Among Us). S televizním seriálem to sice úplně nevyšlo (Once Upon a Time je jen slabý odvar z původně plánované plnotučné adaptace), nevodí-li nás však Hollywood za nos, mohly by se Willinghamovy Mýty jednou dočkat stříbrného plátna. A to by byla krásná tečka za výtečnou komiksovou sérií. Pokud se jí tedy neujme Uwe Boll nebo nějaké podobné hovado.

„Těla Arabů a jejich nestvůr rozporcujte a uvařte. Naši goblini si zaslouží slavnostní hostinu.“

Koukám, že pošťák Ondra mi zrovna doručil sedmý svazek v českém překladu, takže mám za to, že Mýty znáte a už máte něco načteno. Plantážníkům, co se právě vrátili z poznávacího zájezdu na Jupiter, jen ve zkratce nastíním, o co tomu Willinghamovi zhruba jde. Klasické pohádkové postavy, zde souhrnně označované jako "Mýty", jsou proti své vůli vyhnány ze svých světů (Domoviny). Po krku jim jde smrtonosná armáda vedená jistým Nepřítelem a protože už se v pohádkových končinách nemají kam schovat, nacházejí útočiště v reálném New Yorku. Tam zakládají tajnou komunitu s vlastní administrativou (Mýtov), do čela si zvolí svého starostu, agendu spravuje jeho zástupkyně a na pořádek dohlíží místní šerif. Vzhledem k frekventované poloze Mýtova jej mohou obývat pouze postavy s lidskou podobou. Pro mluvící zvířenu, strašidla, bubáky a další antropomorfní havěť je pak určeno místo na severu státu označované jako Farma. A jelikož Nepřítelova armáda nikdy nespí, temná mračna se začínají stahovat i nad Manhattanem.

„Lidé remcají a stěžují si už týden po svatbě. My jsme svoji celá staletí.“

Willingham využívá komiksové médium v plné síle a rozehrává spletitou hru mnoha barvitých postav a skrytých motivů. Nedrží se přitom pouze jednoho žánru, v Mýtech se tak mísí konspirační thriller s detektivkou, válečné drama s romancí nebo špionážní fantasy s jemnou komedií. Není zde nouze o četné intriky a napětí, nikdy si nemůžete být jisti, kdo stojí na čí straně, kdo ovládá magii, aby zastřel svůj záměr nebo ublížil svým bližním. Všechny známé postavy si zároveň udržují jistou část svých skutečných identit vycházejících z reálných pohádkových předloh. Krásný princ je neodolatelný svůdník s hlavou plnou pilin, Zlý vlk je ve své lidské podobě nevyzpytatelnější než kdy dřív a Pinocchio, ten smrad ulhaná, no však to znáte sami. Nápad přetavit oblíbené postavy z pohádek pro děti do charakterů určených dospělému čtenáři je přímo fantastický a díky stále kompaktnímu scénáři jde o jeden z vůbec nejlepších komiksů posledních let. O co tedy kráčí v aktuálně přeloženém díle nazvaném Arabské noci (a dny)?

„Kdo jsi, západní pse, a proč jsi jediný, kdo mě vítá? Kde jsou dvořané a vezíři a nejrůznější vysocí hodnostáři?“

Do Mýtova přijíždí smečka z Bagdádu v nablýskané limuzíně. Ne, nejde o Vaughanovy šelmy, které vyhrály v loterii a vzaly kramle, ale o samotného Sindibáda, oficiálního velvyslance arabských Mýtů. Společně s ním z auta vystupuje celý jeho harém včetně nevrlého důvěrníka a rádce Jusufa. A jak už to tak v pohádkách tisíce a jedné noci bývá, takový rádce s turbanem na hlavě je většinou pěkná liška podšitá. Arabské Mýty v Domovině čelí bleskovému útoku ze strany Nepřítele, jehož jednotky se nyní snaží vtrhnout do centra Bagdádu a podmanit si celou zem. Což je zase taková hezká paralela na okupovaný Bagdád z naší současnosti a James Jean to navíc krásně okomentuje dvojicí výstavních obálek. Velvyslanec se snaží vést dialog se starostou Mýtova a domluvit případné spojenectví proti Nepříteli, diskuze však často troskotá na lámané angličtině, takže se ledacos ztratí v překladu. Kulturní bariéra je zkrátka příliš silná, Jusufovi se brzy přestane zamlouvat diktát západní strany (aha, už je to tady!) a vypustí džina z lahve. A teď nemyslím obrazně, ale doslova. Trefně tuhle prekérní situaci vystihne Sněhurka svým přirovnáním: „...to je jako kdyby si diplomaté přinesli na setkání OSN atomovku.“

„Ti nevěřící jsou blázni.“

Ve srovnání s předchozími chuťovkami z Willinghamova repertoáru jde o méně výrazný kousek. Když pominu výchovné kočkování dvou rozdílných kultur a posuzování jejich návyků, zbyde trošku laciná a ryze pohádková pointa s jakýmsi reverzním kouzlem. My dospěláci se ale tak lehce přečůrat nedáme. Naštěstí pro nás je tady ale ještě druhý příběh a to už je zase ten starý dobrý konspirační Willingham, jak ho máme rádi. Balada o Rodneym a June je hořká romance o dvou dřevěných přisluhovačích Nepřítelova režimu, kteří v sobě našli zalíbení a zkoumají jak dalece ve své touze mohou zajít. Je to vtipné, občas z toho mrazí a koncovka je přímo luxusní. Připomnělo mi to vynikající špionážní televizní sérii The Americans, v níž vycvičení agenti KGB během Studené války založí rodinu v USA. Tohle se autorovi opravdu povedlo a přesně kvůli takto vybroušeným jednohubkám stojí za to věnovat Mýtům pozornost.

„Byla to ta nejkrásnější vyřezaná dívka, jakou jsem kdy spatřil.“

Ilustrace k Arabským nocím dodal standardní Mark Buckingham. Žádné překvapení se nekoná, kresba opět koresponduje se scénářem na výbornou, postavy jsou rozeznatelné a Krásce to místy vyloženě sekne. Panely na stránkách jsou orámovány malůvkami ve stylu orientálních pohádkových knížek, což sice v sešitovém formátu zčásti ubírá ploše vyhrazené příběhu, ale zase to má něco do sebe. Baladu pak nakreslil Jim Fern, který je tak trochu svéráz. Dřevěné loutky by mu s přimhouřením oka ještě šly, ale jakmile se pustí do lidských postav a jejich tváří, začíná jít do tuhého. Respektive je to humáč těžkého kalibru. Inu, cesty Vertiga a jeho příležitostných námezdníků jsou sem tam nevyzpytatelné. Scénář je zde však natolik zásadní, že se vám nějaké odpudivé obrázky brzy vypaří z hlavy a zůstane jen hřejivý pocit z dobře odvyprávěného komiksu.

Zamrzelo mě, že v knize chybí číslování stránek. Zbyly po něm pouze prázdná předtištěná okénka, což při zpětném dohledávání nebo případných odkazech znepříjemňuje situaci. Ani lettering mi nepřijde úplně povedený. Když se mrknu na originál Todda Kleina, cítím téměř dokonalé splynutí obrazu a textu. České bubliny jsou většinou naplněny až po okraj, kladení důrazu na vybraná slova je zcela vynecháno a zvolené fonty pozbývají původní ladnosti. Karel Petřík to tam všechno sází na jedno brdo a nevnímá komplexnost celku. Na druhou stranu, český lettering je stále ještě v plenkách a srovnávat Kleina (plný pytel Eisnerů) s Petříkem asi nemá valný smysl. Možná se ale časem odněkud vyloupne šikovný talent, který podchytí všechny ty jemné nuance vyprávění písmenkami a vytře nám jednou zrak. Minimálně Ludmila Nussbergerová z BB/artu už má v tomto ohledu docela slušně našlápnuto (Sága, Criminal, Před Strážci).

Před chvilkou jsem se dočetl, že Mýty u nás vyhrály ocenění za nejlepší sérii v hlasovací anketě Fabula Rasa. Proto předpokládám, že pár spokojených čtenářů, jež pravidelně hltají Willinghamovy knihy, se u nás už najde. A je to jenom dobře, protože pokud si nějaká komiksová řada opravdu zaslouží udržet trvalou pozornost, je to právě tato. Lezou-li vám slaďoučké princezny a krásní princové krkem a průhledné pohádkové zápletky vás začínají nudit k smrti, zkuste se zakousnout do Mýtů. Dětem na dobrou noc je číst nebudete, ale vás by mohly setsakra bavit.

Nový svazek si můžete pořídit třeba zde.