Criminal: Poslední z nevinných

Ed Brubaker & Sean Phillips

Mým nejoblíbenějším komiksem v dětství byly příběhy Anči a Pepíka, kterými tenkrát do Čtyřlístku přispívala Lucie Lomová. Těsně v závěsu byl Sherlock Holmes Rudolfa Čechury s ilustracemi Marcela Steckera a je dost možné, že právě tehdy se začínala formovat moje láska k detektivnímu a kriminálnímu žánru. O pár let později jsem totálně propadl černobílému Sin City Franka Millera a ze zálohy na mě zaútočil David Fincher se svou Sedmičkou. Nakonec přišel Mario Puzo, kopl mě do koulí a když jsem se probral z agónie, ležel vedle mě výtisk Kmotra. Bylo vymalováno. Fell, 100 nábojů, Blacksad, Torpedo, Batman: Rok jedna, Cesta do pekel, Skalpy... už víte která bije?

„Něco v ní bylo. Něco křehkého a opravdového. Něco, co jste mohli spatřit, když si myslela, že se nikdo nedívá.“

Ed Brubaker je něco jako bůh. Ano, hádáte správně, tohle opět bude článek z kategorie "Kalužovy komiksové masturbace". Holt, nedá se svítit... nemůžu za to, že se mi do pařátků dostává pouze vysoce kvalitní čtivo. Respektive můžu, protože si ho vybírám sám a mám tak trochu vytříbený vkus, kterým se tu a tam snažím nakazit i vás. Já vím, zní to samožersky, ale někdo to dělat musí. Dejte teď proto na chvíli vale superhrdinům nasoukaným do spandexu a vydejte se spolu se mnou do kriminálního podsvětí Eda Brubakera a Seana Phillipse.

„Jako kdyby ve mně byla hlouběji, než jsem tušil. Nezajímalo mě to. Nezajímalo mě nic než to, co jsem cítil pod sebou. Její rty a zuby na mé pokožce, její oči planoucí něžným šílenstvím...“

Criminal představuje sérii uzavřených a samostatně fungujících příběhů, ve kterých se prolíná osud několika generací kriminálních živlů působících v jednom městě. Podobnost se Sin City není čistě náhodná, tam kde se však Miller pevně drží romantizující šablony a často spoléhá na ryze komiksovou nadsázku, Brubaker přitahuje uzdu a přichází s chladnou realitou všedního života různých podvodníčků, zlodějů, feťáků či nájemných vrahů. Criminal je především o lidských slabostech a temných zákoutích ukrývajících se hluboko v nás, obyčejných smrtelnících. A aby bylo žánrovému klišé učiněno za dost, skoro vždycky v tom podstatnou roli hraje ženská.

„Pan Hyde měl pravdu. Z Tracyho Lawlesse se stal nejhorší zabiják na světě... a největší osina v prdeli.“

Druhý svazek s podtitulem Poslední z nevinných přináší tři ucelené povídky, ve kterých mimo starých známých narazíme i na zcela nové tváře. Hned úvodní Zlá noc nám blíže představuje Jacoba Kurtze (objevil se již v minisérii Lawless), bývalého padělatele, nyní úspěšného autora novinového stripu, jehož hrdinou je soukromé očko Frank Kafka. Jacob trpí insomnií a snaží se uniknout ze spárů minulosti, jež je mu neustále v patách. Stejně jako detektiv, který jej kdysi obvinil z úkladné vraždy vlastní ženy. Když Jacob pozná nádhernou Iris, život se mu v mžiku převrací vzhůru nohama a střemhlav pádí vstříc nevyhnutelnému zúčtování. Výborným nápadem je začlenění fiktivní postavy ze stripu do reálného dění, čímž komiks nabývá lehce abstraktního dojmu. /SPOILER/ Docela brzy ale čtenáři docvakne, že Frank Kafka je vlastně Brubakerův Tyler Durden. /KONEC SPOILERU/ Zlá noc je nefalšovaným noirem líznutá hříčka plná okatých náhod. Černým humorem nasáklá jednohubka bez hlubšího motivu nijak neurazí, ale v porovnání se zbytkem se drží na samém hvozdu Brubakerova kriminálního pelotonu.

„Kriste... ty jsi někdy opravdu stejný jako tvůj otec. Ty koule z nerez oceli se ve vaší rodině asi dědí...“

Následující Hříšníci vás ovšem knokautují už v prvním kole. Na scénu se vrací Tracy Lawless, modrooký hromotluk se zjizvenou tváří, který toho času splácí hříchy svého bratra u hlavy místního podsvětí. Nedávné vraždy vlivných partnerů vzbudily v jeho zaměstnavateli obavy z konkurenční války o nadvládu nad městem a tak Tracyho posílá do terénu, aby záhadná úmrtí co nejdříve prošetřil a viníky zlikvidoval. Do města zároveň přijíždí armádní detektiv, který je pověřen dopadením dezertujícího seržanta Lawlesse a jakmile se do děje vmísí zástupci triády, začíná jít opravdu do tuhého. A samozřejmě, kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. Nebo rovnou dvě. Formou vyprávění se Hříšníci hlásí k žánru procedurální krimi. Na rozdíl od Tracyho od jistého momentu tušíme, kdo za vraždami stojí a společně s ním pak postupně rozplétáme hustou síť nitek vedoucích k velkolepému finále.

„Vidím všechna ta líná nedělní odpoledne. A mám divný pocit... jako bych se mohl vrátit a napravit všechny chyby, co jsem udělal.“

Závěrečná historka s názvem Poslední z nevinných je dějově zasazena do raných osmdesátých let a vypráví neuvěřitelný příběh Rileyho Richardse. Riley je chlápek, který má vše, co si vždycky přál. Za ženu si vzal výstavní kost ze zámožné rodiny, jeho tchán mu zajistil doživotní práci snů v prosperující korporaci i náležitý respekt okolí, po nocích si může dovolit vysedávat s přáteli na baru a nemalou část svých výdělků věnuje hazardu. Když se Riley po letech vrátí do rodného městečka, aby se naposled rozloučil s umírajícím otcem, zaskočí jej neúprosná vlna nostalgie. Setkává se s přáteli z dětství, vzpomíná na divoké experimenty z období dospívání a vzápětí si začne uvědomovat, že celý svůj dosavadní život strávil pod diktátem pokryteckého alibismu. Což jej přivede k rozhodnutí chladnokrevně zavraždit vlastní ženu.

„Jako bych to všechno mohl prožít znovu. A vrátit se do hřejivých paprsků těch nekonečných prázdnin... a pak se probudím a cítím, jak ten sen odplouvá.“

Poslední z nevinných je po všech stránkách poctivá těžká váha a vůbec nejlepší obrázkové krimi, které jsem kdy četl. A to nejen díky bravurně napsanému scénáři, ale i svěžímu pojetí kresby. Phillips totiž v pasážích věnovaných Rileyho minulosti zcela mění výtvarný styl, čímž humorně odkazuje na dobrodružství teenagerů z legendárních Archie komiksů. Pro mládežnickou naivitu zde však není místo a čtenář skrze tyto zdánlivě ležérní flashbacky postupně zjišťuje, co všechno Rileyho formovalo k tomu, aby se ve skrytu duše stal dokonalou bezpáteřní sviní.

„A v té chvíli to vím. Vím, jak to všechno dostanu zpátky... jak uniknu. Musím zabít svou ženu.“

Ed Brubaker je obdařen schopností psát prvotřídní postavy s přesvědčivým charakterem, jež navíc dokáže zasadit do plně funkčních prostředí s působivou atmosférou. K jeho nejsilnějším zářezům patří komiksy určené pro dospělé publikum. Pokud je vaší drogou kriminální žánr, sem tam šňupete noir a thrillery si nastřelujete rovnou do žíly, můžete Brubakera považovat za svého dvorního dealera. Tituly jako Criminal, Fatale, Incognito, Sleeper, The Fall či Scene of the Crime jsou čirou esencí toho, co mám na komiksech nejraději - silný příběh, jehož poutavost je znásobena efektivní kresbou.

Za žádného fušera ovšem neplatí ani na poli superhrdinů, kde doslova na míru ušil scénář k sérii Captain America (vyšlo komplet u BB/artu), v Gotham Central přesunul Batmana na vedlejší kolej a vystavěl pomník hrdinům z policejního sboru, po Bendisovi převzal otěže nad výtečně zajetým Daredevilem (ty jeho omnibusy by se mi tuze hodily do sbírky, BB/arte!) a společně s Darwynem Cookem oživil Catwoman takovým způsobem, že z toho řadu fanoušků nadšením kleplo. Ruku v ruce s pozitivními ohlasy přišla i zasloužená ocenění, doma se mu válí nějaký ten Harvey s Eisnerem a zrovna toho posledního ulovil za minisérii Criminal: The Last of the Innocent (Poslední z nevinných). V současnosti píše scénář k vysoce hodnocené špionážní sérii Velvet a se starým parťákem Seanem Phillipsem peče čistokrevnou noirovku The Fade Out, kterou osobně považuji za nejlepší aktuálně vycházející pecku. A ne, tady se ani Sága nechytá.

Britský výtvarník Sean Phillips (Marvel Zombies, Batman: Gotham Noir, Hellblazer) je neoddělitelnou složkou mnoha Brubakerových prací. Díky němu mají všechny jejich společné projekty tu správnou šestákovou patinu, která si vás ihned zaháčkuje a nepustí až do posledního panelu. Společně s Michaelem Larkem nebo Francescem Francavillou jej řadím k absolutní špičce mezi ilustrátory moderních krimi komiksů. Phillipsova kresba nijak zvlášť nevyčnívá z davu a nesnaží se vlichotit zbytečně rozmáchlými efekty. Jeho styl cílí spíše na funkčnost příběhu jakožto celku, přičemž sází na špinavou eleganci a syrovost, s níž dokáže jednoduše vtáhnout do děje. U Phillipse mívám pocit, že koukám na epizodu své oblíbené televizní krimi série a často se přistihnu, jak zkoumám rozložení panelů, jejichž obsah mi nějakým způsobem učaroval.

Kupříkladu na dvojstraně 198-199 sledujeme Lawlessův držkopád z okna a zároveň je nám servírována rekapitulace předchozího dění. Na tohle si troufnou jen ti nejodvážnější fajnšmekři. Úvodních pět panelů na straně 252 zase v efektní zkratce definuje zhýralý charakter Rileyho Richardse. Phillipsovi bych snad jedině vytkl slabší akční pasáže, obzvlášť v pěstních soubojích jim chybí tolik potřebná dynamika (viz str. 160), jakmile však protagonisté tasí zbraně, strhne se krvavá přehlídka mozkomíšních explozí, což zajisté potěší nejednoho sadistu. Autor si je mnohem jistější v dialozích, kde mistrně zvládá emoce, "kameru" i "střih". Schválně si nalistujte rozhovor z věznice (str. 308-310), to se čte úplně samo. V bonusových materiálech se pak ukrývají perly v podobě fešných obálek a doprovodných ilustrací, jež dávají okázale najevo Phillipsovu technickou zdatnost i všestrannost. Navrch je zde přiložen úderný kraťas 21^st Century Noir, původně otištěný v žánrové antologii NOIR, kterou mimochodem vřele doporučuji.

„No tak... nebuď guma, vojáku. V sázce je život jedný ženy...“

No nic, budem pomalu končit. Nadšení z knihy znovu zastínilo mou mysl a znásilnilo klávesnici, takže pokud jste dočetli až sem, máte můj obdiv. Do koupě Criminalu vás nutit nebudu, protože předpokládám, že máte všech pět pohromadě a už ten klenot máte dávno doma i bez mého agitačního chvalozpěvu. Pro nechápavé jen zopakuji - vezměte útokem nejbližší knihkupectví, protože tohle je komiks roku!

Knihu můžete ukrást třeba zde.