Entertainment Deeply: Joker: Oslava 75. výročí

Bill Finger, Bob Kane, Jerry Robinson a další

Na tuzemském komiksovém trhu se opět udál menší svátek. Nakladatelství BB/art tentokrát čtenářům naservírovalo publikaci vzbuzující rozruch, obdiv a u některých malověrných i rozpaky. Ty ale v tomto případě rozhodně nejsou na místě, protože pokud má tahle masivní antologie za cíl představit Batmanova arcizáporáka novým čtenářům a zároveň vzdát hold jeho autorům, splňuje téměř veškerá kritéria na výbornou. Ovšem to hlavní v sobě nezapře. Největší radost z ní totiž zaručeně budou mít fanoušci, kteří už mají s Batmanem něco načteno. A z vlastní zkušenosti mohu říct, že na mnoha místech budou přímo vrnět blahem. O tom ale až později, nyní si dáme jeden z těch sáhodlouhých úvodů pro komiksem neosvícené.

„Ha ha ha!“

Dovolte mi nejprve otevřít malé historické okénko. Určitě je mezi vámi spousta nováčků, kteří komiksy s Batmanem viděli pouze z rychlíku a postavu Jokera mají v podvědomí jen díky zmalované kušně jednoho předčasně zesnulého herce. Jenomže název knihy hlásá cosi o pětasedmdesátiletém výročí, což znamená, že kořeny postavy sahají do doby, kdy si lidé v kinech museli barvy na plátně domýšlet a o vysokorozpočtových spektáklech s oblíbenými superhrdiny si mohli nechat leda zdát. A proto trávili volný čas nad činností, která se v moderní společnosti už tolik nenosí. Ano, četli komiksy. A že to tenkrát bylo nějaké obrázkové čtení!

Ve třicátých letech minulého století se v Americe pozvolna začal utvářet komiksový trh, u jehož zrodu stál nový hráč na vydavatelském poli - National Allied Publications. Ten čtenářům v roce 1935 představil dva zbrusu nové komiksové magazíny se zcela původní tvorbou (New Fun a New Comics), což bylo v éře novinových stripů něco nevídaného. K žánrově odlehčenějším periodikům, které měly za cíl bavit především americkou mládež, přibyl v roce 1937 třetí titul, jenž dychtivým čtenářům konečně naservíroval ten pravý pulpový nářez. A aby už z obálky bylo patrné, že tohle nebudou žádné "funny papers", vyfasoval přímočarý a jasný název - Detective Comics. Milovníci populárních šestákových magazínů jako byli The Shadow Magazine, Black Mask či Weird Tales zavětřili žánrově spřízněnou komiksovou návnadu a spořádali ji i s navijákem.

„Ten chlapec určitě bere drogy.“

A protože je do železa nutno třískat, dokud je žhavé, zanedlouho se vydavatelské portfolio rozšířilo o další kousek. Psal se rok 1938, Jerry Siegel s Joem Shusterem dostali zelenou a na obálce prvního čísla Action Comics byl při demolici automobilu zachycen chlápek obdařený vyrýsovanou muskulaturou v těsném trikotu s rudou pláštěnkou. Svět už najednou nebyl jako dřív. Začala se psát éra superhrdinů a fantastických příběhů. A když se v sedmadvacátém čísle magazínu Detective Comics z obálky vyloupl záhadný muž v kostýmu netopýra, popularitu obrázkového čtení to vystřelilo někam na oběžnou dráhu. V National Allied Publications si řekli, že s tímhle jménem díru do světa nejspíš neudělají a tak si do názvu vydavatelské centrály dosadili iniciály jejich vlajkového titulu. A kupodivu se to ujalo, letos v DC Comics oslaví jednaosmdesáté narozeniny, v produktovém portfoliu se jim to hemží nepřeberným množstvím slavných hrdinů a v kinosálech po celém světě si Batman se Supermanem dávají po čuni před zraky milionů diváků.

„Propána! Robina to vsálo rovnou do vysavače.“

Když Bill Finger společně s Bobem Kanem v roce 1939 představili čtenářům postavu důvtipného továrníka Bruce Waynea a jeho netopýří alter ego Batmana, chyběl protagonistovi úhlavní nepřítel. Měli ho všichni známí detektivové, Sherlock Holmes stíhal proradného profesora Moriartyho, Shadow opakovaně proklínal zlotřilého Shiwan Khana a i ten James Bond se o pár let později řádně zapotil, když mu pod kotlem přiložil podlý génius Blofeld. Zatímco Batman živořil o bezejmenných zlodějíčcích okresního formátu, fanoušci tiše vyčkávali na příchod pravého apoštola šílenství. Finger a Kane dali hlavy dohromady s ilustrátorem Jerrym Robinsonem, který přišel s ďábelským konceptem zbrusu nového padoucha. Inspirací mu byla němá filmová adaptace románu Victora Huga Muž, který se směje, v níž zazářil herec Conrad Veidt v roli osudem zkroušeného muže s hrozivým úšklebkem ve tváři. Kane novou postavu pojal jako děsivou karikaturu a Finger jí do úst vložil věty plné opovržení nad jakýmkoliv řádem. Princ chaosu vstoupil do Gothamu, zrodil se Joker.

Ve stejnou dobu se na stránkách magazínu Action Comics mimochodem vylíhla postava Supermanova arcipadoucha Lexe Luthora. Takže až se zase jednou budete dohadovat o to, který komiksový darebák má největší péro, mějte na paměti, že dávno před Lokim, Magnetem, Galactusem, Darkseidem či Doctorem Doomem už tady čůrali právě tihle dva smrtelníci z masa a kostí. Joker se jako jedna z nejznámějších postav popkulturní sféry pravidelně zařazuje do žebříčků nejikoničtějších postav napříč komiksovým médiem a s přehledem zabírá přední místo na stupnici největších záporáků všech dob. Většinou ho najdete někde mezi Drákulou a Adolfem Eichmannem a některé prameny dokonce uvádí, že chodil na kafe s Pol Potem. Ve společnosti lidských vyvrhelů je tenhle ničemný šprýmař zkrátka jako doma. Pokud jeho tvář nosíte na tričku, je to jako byste si na sebe vzali podobiznu doktora Mengeleho. Nebo Che Guevary.

„Je nemocný, ne zlý.“

Joker je zběhlý v chemii, smrtonosných toxinech, manipulaci s těkavými látkami a vůbec ve všem, co má za následek rozpuštění lidských útrob a pomalou smrt v mučivých křečích. Je to ztělesněné zlo bez sebemenšího morálního kodexu. Je schopen zabít muže, ženu i dítě, aniž by hnul brvou. Joker je usvědčený masový i sériový vrah v jedné osobě. Ale protože má papíry na hlavu, prochází mu to všechno už nějakých pětasedmdesát let téměř bez ztráty kytičky. A BB/art nám k té příležitosti vydal knížku na jeho počest. Jo, žijeme ve zvráceném světě, ale nemějte z toho mrzení, naštěstí byl tenhle vražedný čtverák vždy pouze fiktivní. Na rozdíl od těch zamindrákovaných šášulů tam venku, kteří s podobným zápalem rozsévají smrt v ulicích světových aglomerací. Až si jeden říká, že by se nám tady ten Batman nebo Superman také občas hodil.

Joker: Oslava 75. výročí je honosná publikace, jež českému čtenáři mimo jiné vůbec poprvé představuje kořeny amerického komiksu z tzv. Zlaté éry. Editoři z vydavatelství DC Comics do souboru zahrnuli rovnou dvacítku příběhů původně otištěných v komiksových magazínech Batman, Detective Comics, Superman, World's Finest Comics či Legends of The Dark Knight. Všechny příspěvky, vyjma těch z posledních dvou dekád, si prošly novým kolorováním, přičemž u nich byl do jisté míry zachován punc originálu, takže výsledek pamětníkům nezpůsobuje vředy a modernímu oku vesměs lahodí. Hned zkraje na nás číhá nefalšovaná detektivka, v níž se vůbec poprvé vyskytla postava titulního antagonisty. Psal se rok 1940 a v prodejnách tiskovin po celých Státech se objevilo první číslo čtvrtletníku Batman. Z obálky se na dychtivé čtenáře populárního magazínu Detective Comics usmívalo již známé Dynamické duo a uvnitř bylo otištěno pět nových příběhů rozšiřujících Batmanovo universum o zcela nové postavy. V jednom z nich figurovala jistá číča, ve dvou dalších pak náš zelenovlasý kriminálník.

„Dnes přesně o půlnoci zabiji Henryho Claridge a uloupím Claridgeův diamant! Nepokoušejte se mě zastavit! Joker promluvil!“

Zhruba první třetinu knihy zabírají krátké příběhy ze Zlaté a Stříbrné éry amerického komiksu. Z dnešního pohledu to není žádné terno, hoří-li však ve vás ta pravá vášeň pro obrázkové čtení s příměsí brakového odéru, budete se bavit přímo královsky. Čekají vás různé sofistikované plány a důmyslně provedené zločiny, Joker za sebou nechává špalír mrtvých těl, není zde nouze o zběsilé automobilové honičky či pěstní souboje a Bruce Wayne si občas vychutná cigaretku, přičemž nikdy neopomene bystře glosovat okolní dění. Absurdní naivita z těch příběhů tryská všemi směry a často se přistihnete, jak v sobě zadržujete dusivý smích. Joker zde vypadá jako ošklivá loutka s permanentně nepříjemným úšklebkem ve tváři, nosí sako barvy levandule, kalhoty s jemným proužkem a neustále spřádá jednu ďábelskou lest za druhou. Jeho charakter evokuje zlotřilého strýčka Skrblíka, který hromadí bohatství a šperky jen tak pro radost. Je doslova posedlý diamanty, rubíny, smaragdy a když po jednom zločineckém fiasku spíchne bizarní plán, aby zaplatil dědickou daň a zároveň nebyl celému podsvětí pro smích, koutky úst vám zvolna poputují směrem nahoru. A jakmile dojde ke konfrontaci v osudové scéně před obří lupou na střeše továrny, válíte se už u knihy s bránicí v křečích.

„Tohle tě bude bolet mnohem víc, než to bolí mě.“

Místy jsem si vzpomněl na příběhy s belgickým reportérem Tintinem, s nimiž Batmanovy případy sdílí detektivní poetiku a užuž jsem čekal, že nenasytný Joker natáhne ruku po špercích madam Castafiore. Ovšem, co se výtvarné stránky týče, Bob Kane, Sheldon Moldoff ani Dick Sprang vykreslenému Hergému nesahají ani po palec u nohy. Zatímco jejich evropský současník válcuje frankofonní trh vyparáděnou čistou kresbou, pánové v zámoří znásilňují vkus čtenářů prapodivnou kompozicí figur, do očí bijící strnulostí, obzvlášť v akčních scénách postrádající tolik potřebnou dynamiku a bez uzardění zahlcují panely tunami textu. Což už byl takový nešvar tehdejší doby. K popisu scény nestačila pouhá ilustrace, většinou bylo nutné ji doprovodit, z dnešního pohledu úsměvným, komentářem: „Teď se podíváme, jak se vede Batmanovi v zajetí“ nebo „Batman si z vlněné ponožky vypáral vlákno, z vidličky ohnul háček...“ Nebyly výjimkou ani situace, kdy text v bublinách málem zastínil celý panel a z postav zbyly jen mluvící hlavy na okraji rámečku.

Ve druhé třetině knihy se přesouváme do sedmdesátých let, scenáristické otěže přebírá žijící legenda Denny O'Neil a v komiksové branži se začíná blýskat na lepší časy. Po letech zamlžených vynucenou cenzurou ze strany vládních činitelů, kdy se v mainstreamových komiksech nesmělo nejen zabíjet, ale bylo striktně zakázáno užívání jakýchkoliv děsivých motivů, hrubé mluvy, sebemenší nahoty či náznaků užití návykových látek, se konečně povytáhly stavidla a do Gothamu opět zavítalo zlo: „Ze tmy na venkovské silnici kdesi severně od Gothamu... a z ještě větší tmy minulosti plné zla se noří děsivě povědomý obličej! Hromy otřásají zemí, blesky roztínají oblohu a déšť se valí z mraků jako slzy truchlícího! Jako kdyby plakala celá příroda! A měla by důvod, protože tuhle noc se po světě potuluje smrt!“ Takhle květnatě uvádí velkolepý návrat prince zločinu zpět na scénu Denny O'Neil v Jokerově pětinásobné pomstě. Tohle je komiks, který postavu šíleného kriminálníka revitalizoval od podlahy. Serval mu z ksichtu masku pitvořícího se podivína propagovanou populárním televizním seriálem z šedesátých let a vrátil jej tam, kde před lety začal, tedy na vrchol potravního řetězce.

- „Jokere, dochází ti, že jsi naprosto a nenapravitelně šílený?“

- „Je to moje nejroztomilejší vlastnost!“

Joker se tady s ničím nepáře, zabíjí bez zbytečných okolků a jedná naprosto chladnokrevně. I zde ještě občas na povrch vyplave ta lety nastřádaná naivita a chvíle, kdy Batman někomu skočí na špek jako pětileté děcko, přejdete s povytaženým obočím. Jinak je to ale výtečná historka, jež s přehledem obstojí i ve srovnání s moderními zářezy, aniž by ztratila tvář (jestli mi rozumíte). Obrázky dostal na starost Neal Adams a jakoby se ve srovnání s předchozími stránkami jednalo o autora z jiného vesmíru. Ta tam je strnulost a hrubá karikatura, nyní hraje prim vražedná dynamika a úchvatná figurální kresba s ohledem na anatomické proporce. Kupříkladu celostránkový panel s Batmanem stíhajícího Jokera za měsíčního úplňku (str. 162) mluví za vše. Tohle chcete mít doma na zdi. Nebo kombinace reálné fotografie katedrály s dokresleným protagonistou v jejím popředí. To jsou detaily, které z téhle výživné pecky dělají zlatý hřeb celé knihy.

Smějící se ryby! Přesně tak se jmenuje následující příběh a pokud se nenecháte odradit úchylnou obálkou (jejíž povedená parafráze zdobí přebal knihy), čeká vás plnotučný noir v podání Stevea Engelharta a Marshalla Rogerse. Tihle pánové věděli, jak má vypadat takový "detektivní komiks", ne náhodou je jejich počin považován za nehynoucí klasiku. Už úvodní popis prostředí, v němž se buduje první scéna, vyvolává lehké mrazení v zátylku. A pak ten Joker v baloňáku... libovka. Na skok zavítáme i do sousedního Metropolisu za starým známým (kreslí a píše další legenda John Byrne) a okoštujeme i jeden dílek z famózní skládačky jménem Smrt v rodině (Jim Starlin & Jim Aparo), ve které Joker Robinovi naložil, co se do něj vešlo. A tady se nám to začíná trochu rozpadat, protože osmdesátá léta během dekády vytlačila krátké uzavřené příběhy na okraj zájmu a nastolila nový trend. Což bylo, dnes již zcela běžné, vyprávění formou sérií na pokračování. Takže když pak dáváte dohromady rozsahem omezenou antologii nejlepších kousků s vybranou postavou, dříve nebo později se dostanete do úzkých.

„Gotham je špinavá díra. Vždycky byl. Vždycky bude.“

Poslední třetinu knihy tak v podstatě uzavírá směs otevřených útržků vytažených z delších sérií. Není to úplně na škodu, ráz vybraných ukázek stále dává jakous takous představu o dalším vývoji Batmanovy nemesis, aniž bychom měli pocit, že nám jen někdo dráždí chutě. Na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že to šlo udělat ještě o něco lépe, nahradit vybrané kusy něčím uzavřenějším, případně zcela vypustit nekonzistentní úryvky z poslední doby (NEW 52). Osobně bych se přimluvil za titul Mad Love Paula Diniho, který by za celou publikací udělal krásnou tečku. Nicméně volba padla na střípek z výborné čtyřdílné minisérie Dostat rozum, ve které si Joker prochází výraznou krizí identity (doporučuji!) nebo závěrečný sešit z megafláku No Man's Land, v němž nenapravitelný zločinec zabije další hřebík do rakve komisaře Gordona. V obou případech jde spíše o portrét v konturách načrtnuté osobnosti sériového vraha, uspokojující zážitek z uzavřeného celku tedy nečekejte.

„Je po všem, Jokere! Skončil jsi!“

Z této části bych obzvlášť vypíchl jednohubku ze série Detective Comics od Paula Diniho a Dona Kramera s názvem Vražedná jízda. V ní se totiž odráží čirá esence maniakálního psychopata, zde navíc usazeného za volant automobilu, jenž se pod jeho rukama mění ve vražednou zbraň. Psychologickou hru na kočku a myš pak zakončuje úsměvná pointa s odkazem na komedie bří Marxových. Takhle si představuji dobře udělaný komiks s Jokerem. Mimochodem, příběhy zpod taktovky Paula Diniho otištěné v sešitech Detective Comics mezi lety 2006 a 2009 doporučuji všemi deseti, je to výtečné čtení. Jak jsem již zmínil, finále patří nováčkům z restartované série NEW 52. V prvním čísle znovuobnovené řady Detective Comics dal Tony Daniel úsloví "ztratit tvář" zcela nový rozměr a Scott Snyder s Gregem Capullem ve Smrti rodiny Jokera proměnili v hororové monstrum. A opět, je to bezva čtení, ovšem s plnou parádou si jej nejspíš užijí pouze ti, co už mají tyhle příběhy nalouskány z kompletních vydání. Případné začátečníky by však zvolené úryvky mohly navnadit prvotřídní kresbou. Daniel i Capullo jsou bezesporu aktuálními jedničkami ve svých oborech a oba tituly jsou dostupné v českých překladech.

„Ale byl Joker opravdu poražen? Anebo žije a v rukávu mu něco zbylo? Na to znají odpověď jen rozbouřené mořské vlny!“

Na moderních kusech je také nejlépe vidět, jak obrovský krok za těch pětasedmdesát let učinil výtvarný, potažmo narativní styl sekvenčního umění. Jakmile narazíte na impozantní dvoustranu zachycující nástup Temného rytíře na scénu v podání Tonyho Daniela, rázem potlačíte vzpomínku na miniaturní panel Dicka Spranga, ve kterém si to Batman přikvačil na bicyklu. A o tom je tahle publikace především. Zprostředkovává současným čtenářům zážitek, který zpestřoval volné chvíle jejich rodičům a prarodičům. A je úplně fuk, že v našem kulturním prostředí se desítky let na komiksy hledělo z patra, na doplnění vzdělání není nikdy pozdě. Což mě přivádí k jedné podstatné výtce. O doprovodné slovo se v knize postaral anonymní autor, jehož texty postrádají širší náhled do historického podhoubí a poskytují pouze strohé informace. Mrzí mě to hlavně z důvodu, že výběr obsahu měla pod palcem samotná centrála DC Comics, tedy kapacita bohatá na zkušené editory se sloní pamětí. Texty ve stylu Paula Levitze či našeho Tomáše Prokůpka to věru nejsou. A možná i proto se tady teď snažím jejich práci diletantsky simulovat.

Velice mě potěšil vitální překlad Richarda Podaného, zejména v komiksech z dob Zlaté a Stříbrné éry. Díky němu je českému čtenáři přiblížen komiksový jazyk dávno zaprášených bublin, takže si i my můžeme plnými doušky vychutnat archaické výrazy jako „pochmurný žertéř“ či „šprýmovný šarlatán šílenství“ (jeden z nich jsem si vypůjčil i do nadpisu tohoto článku). Samozřejmě můžete namítat, že zde chybí ty největší Jokerovy fláky a publikace tak postrádá onu komplexní fanouškovskou hodnotu. Jenže pak se začtete a ono to na vás najednou dýchne atmosférou, z níž se vám zatočí hlava. Jakožto portrét vypovídající o charakteru nejznámějšího zločince gothamského podsvětí kniha naplňuje očekávání měrou více než vrchovatou. Velmi rád bych v českém překladu uvítal i další publikace z řady Oslav 75. výročí. Pro knížky mapující kariéru Temného rytíře, Supermana nebo jejich kolegy Flashe se v knihovně místo vždycky najde.

„Je to jenom člověk, který spadl do nádrže s chemickým odpadem. Je to jenom člověk jako ty, z kostí, masa a krve.“

Ještě než letos vyrazíte do kin na novou verzi Jokera v podání Jareda Leta, zkuste se na chvilku zastavit a dejte šanci ohlédnutí se za minulostí. Možná vám pak ten pokérovaný zjev zfetovaného negra s letlampou a fazetama přijde podobně směšný jako mně. Knihu seženete na stránkách vydavatele nebo u všech dobrých knihkupců. A nemůžete-li se Jokera nabažit, pod článkem najdete pár tipů na další čtivo. Nechte si chutnat!