Sága

Brian K. Vaughan & Fiona Staplesová

Komiksy už čtu nějaký ten pátek. Když zabrousím do vzdálené minulosti, vzpomínám si, že jsem po obrázcích ve Čtyřlístku jezdil prstem ještě dřív, než jsem se naučil všechna písmenka. Díky vytrvalosti rodičů a špetce zvídavosti jsem nakonec přelouskal svůj první příběh o tom jak máma mele Emu a maso, ale ty barevné obrázky s bublinama už mi v hlavě zůstaly napořád. Dneska už ovšem tolik nežasnu nad Myšpulínovými vynálezy a nepřemýšlím o tom, copak asi má ta Fifinka pod sukýnkou. Ne, dneska čtu Ságu.

„Posrala jsem se? Mně připadá, že jsem se posrala!“

Romeo a Julie, Anna a Alexej, Edward a Bella, Marko a Alana... nesmrtelný příběh dvou spřízněných duší, jejichž rozdílný původ jim neustále háže klacky pod nohy, je nosným dějovým pilířem mnoha uměleckých děl. Podobný námět byl zážehovou jiskrou nové komiksové série Briana K. Vaughana a protože je tenhle Brian tak trochu pyroman, příběh se mu pod rukama rozhořel jasným plamenem a s rostoucí silou pohltil čtenáře po celém světě. Fiona Staplesová, která Vaughanovy výplody taví do překrásných ilustrací, zde pak vystupuje v úloze explodující cisterny s kerosinem. Popáleniny čtvrtého stupně ještě nikdy nebyly tak sexy. Sága je jediná série, kterou si každý měsíc poctivě obstarávám v digitální verzi, protože bych nesnesl pomyšlení, že se k novému výtisku nedostanu včas. Zkusím vám nastínit proč. Sága je v prvé řadě precizně vystavěné rodinné drama vyprávějící o tom, jaké je to milovat tak, že za toho druhého v nouzi nejvyšší položíte život. O tom, jaké štěstí a zároveň i strach ve vás vyvolá příchod vlastního potomka. O tom, jaká úskalí skýtá zdánlivě nenáročná výchova takového caparta, navíc v podmínkách, ve kterých vám jde neustále někdo po krku. O nezměrné síle rodinného pouta napříč generacemi. A také o tom, jak v takovém partnerském vztahu časem mohou přebrat otěže zášť a neporozumění. Vypadá to jako scénář ze života nebo z televizní oddechovky pro nenáročné, viďte? No a teď si představte, že se to celé odehrává v kulisách, ze kterých se všichni poděláte.

Vesmírné lodě, chladnokrevní zabijáci, vyspělé technologie ve střetu s magií, perverzní sexuální orgie, roboti a prapodivné světy plné monster z těch nejhorších nočních můr. Těm, kteří se už obávali, že půjde o nějaký slaboduchý derivát Rodinných pout, teď určitě spadl asteroid ze srdeční komory. Tohle neotřelé rodinné drámo žánrově spadá do čistokrevného crossoveru sci-fi/fantasy a před čtenářem se tak rozprostírá neuvěřitelná paleta nadmíru zábavných kuriozit. V úvodu se setkáváme s mladým párem ústředních protagonistů zrovna ve chvíli, kdy přivádějí na svět svého prvního potomka. Dojatý otec, sympatický mladík s okouzlujícím úsměvem a citlivou povahou, se jmenuje Marko a pozornému čtenáři určitě neujde detail v podobě paroží, které mu raší z lebky. Čerstvá matka, nositelka svůdných křivek, šik účesu a temperamentního charakteru, si říká Alana a pokud vás rajcují ženy s křídly na zádech, pak je to přesně váš typ. Alana pochází z Pevniny, největší planety místní galaxie, která rozsévá smrt a zkázu odvěkým nepřátelům z Girlandu. Což je tak trochu prekérka, protože Marko má kořeny právě tam. Jakožto dezertující členové znepřátelených armád jsou nyní na útěku a na jejich hlavy je vypsána tučná odměna. Válka mezi oběma světy navíc expandovala do všech koutů vesmíru, takže najít místo k bezpečnému pobytu je docela oříšek.

„...už jsem převazoval gangrenózní rány, co smrděly míň nechutně než tyhle plíny.“

Hlavní vypravěčkou příběhu se od svého prvního nadechnutí stává malá Hazel, rozkošná holčička s růžky a křidélky, smíšený plod lásky našich hrdinů. Občas během vyprávění jen tak mimochodem předběhne dobu, což za prvé funguje jako malý teaser na věci budoucí a za druhé nás ujišťuje o tom, že se tomu malému uzlíčku nic nestane. Protože kdyby ano, tak ať si mě Vaughan raději nepřeje. Nu a do toho všeho se mísí osudy několika dalších zainteresovaných postav. Princ Robot IV, cílevědomý chlápek a válečný veterán s televizní obrazovkou namísto hlavy, je pevninskou rozvědkou pověřen dopadením uprchlíků, přičemž se na pozadí nenápadně rozpíná další příběhová linie s jeho vlastní královskou rodinou. Nájemný lovec jménem Vůle zase uzavírá kontrakt se zástupcem Girlandu a zahajuje pátrání společně se svým podivuhodným čtyřnohým mazlíčkem. A i tady se začíná rozplétat dějové klubko slibující velmi zajímavé peripetie. Duch mrtvé dívky s vnitřnostmi trčícími z trupu, polonahá pavoučí žena bez paží nebo krokodýlí komorník ve fraku, to je jen malý zlomek postav z šíleného panoptika Vaughanova univerza. Když Vůle zamíří na Sextillion, planetu nespoutaných rozkoší, kde je dovoleno prakticky vše, začínáme mít obavy o autorovu příčetnost. Mezidruhový sex veškerého charakteru, orgie s flaškama zaraženýma v zadnici, zvrácený pornoprůmysl nejhrubšího zrna, kde není nouze o šestileté sexuální otrokyně. Z tohohle televizní seriál nikdy nebude.

Od rutinních space oper o záchranách vesmíru se Sága liší snad ve všech směrech. Marko a Alana nemají ambice něco napravovat a už vůbec ne válčit či hrát nějakou hru na spásu světa. Starají se pouze o sebe a své čerstvě narozené dítě, přesně tak, jakobyste to udělali vy nebo já. Veškerá příkoří, jež se dějí hrdinům zarámovaným v panelech, pak vnímáte s takovou intenzitou, že máte občas pocit jakobyste byli neoddělitelnou součástí příběhu. Vaughan si vás v první kapitole jen tak zlehka naťukne a vzápětí vás nesmlouvavě vtáhne přímo do víru dění. Realita všudypřítomného válečného konfliktu je zde podávána krutě a bez příkras, zároveň však komiks okouzluje různorodostí cizích světů a jejich obyvatel. Na spoustu panelů budete s nadšením zírat dlouhé vteřiny. Staplesová do nás láduje emoce v každičkém obrázku, výrazy ve tvářích kreslených protagonistů jsou téměř jako živé. Stačí jediný pohled na Alanu a Marka, aby vám došlo, jak moc se ti dva milují. Tohle nedokázal zahrát ani Harrison Ford, když tenkrát balil princeznu Leiu. Naprosto strhující je pak zuřivá akční scéna, v níž Marko brání životy svých nejbližších před útokem válečné posádky královského wundertanku. Ilustrátorka odvádí působivou práci také v selekci barev, jež kresbě dodávají patřičnou vitalitu. V pasážích vyprávěných Hazel se zhostila i letteringu, který ručně vepisuje přímo do panelů a nutno zmínit, že jeho český ekvivalent se povedl na výbornou.

„Ty, poslechni? Víš, že na pacifistu si dost koleduješ o kudlu do břicha?“

Slovo Sága se v současném komiksovém podhoubí velmi často skloňuje v superlativech. A není to náhoda. Vaughanův opus totiž s přehledem splňuje všechna kritéria, která by měl mít každý dobrý obrázkový příběh. Nehraje si na žádné "vysoké umění", děj i kresba mají čitelné kontury a čtenáře nešikanuje jediný méněcenný dialog. Motivy i činy všech zúčastněných mají své opodstatnění a každý panel má pevnou oporu ve scénáři. Sága má jediný cíl - chytit za srdíčko a rozmáčknout ho jako malinu. Je až s podivem, jaký kus cesty Vaughan ušel od Ypsilonky, která musela často sahat k laciným popkulturním bonmotům, aby čtenáře neunudila k smrti. Přitom stačilo všední realitu okořenit fantazií, odpoutat se od Země a vyrazit vstříc meziplanetárním zážitkům. Sám Vaughan přiznává, že jej při psaní scénáře inspirovalo jeho vlastní čerstvě narozené potomstvo. Máloco vás z neúprosné životní letargie vyburcuje tak, jako výchova tvrdohlavého dítěte, jehož nejoblíbenějším výrazem je slůvko "NE". A když vás během těchto rodinných eskapád ještě nahání nájemný vrah s obrovskou kočkou nebo robot, jehož končetiny se v zápalu boje transformují do ničivých zbraní, máte pak zaděláno na doživotní psychoterapii. Pokud to přežijete.

Brian K. Vaughan (ročník '76) patří k nejnadanějším komiksovým scenáristům dneška. Pod jeho dohledem vzkvétá jedna série za druhou a za svou poměrně krátkou kariéru si již stačil vydobít ohlušující renomé. První krůčky absolvoval u Marvelu, kde psal hlášky do úst Spider-Manovi, Wolverinovi a dalším mutantům, u konkurence mu pak svěřili Green Lanterna, Batmana či Swamp Thinga. K výraznému posunu tektonických desek však došlo až s příchodem jeho vlastní postapokalyptické série Y: The Last Man (Y: Poslední z mužů, BB/art) a pak už to jelo jako po másle: Ex Machina, The Escapists, Buffy the Vampire Slayer, Runaways, The Private Eye, Pride of Baghdad (Smečka z Bagdádu, Comics Centrum). Ruku v ruce s úspěchem u kritické i čtenářské obce se dostavila řada významných ocenění, kupříkladu z cen Willa Eisnera si Vaughan zanedlouho bude moct odlít sochu v životní velikosti. Za samotnou Ságu už jich má na kontě pět a tipuji, že si jich za tuhle výtečnou sérii ještě pár odnese. Na letošní rok má opět připraveno eso v rukávu v podobě válečného sci-fi thrilleru We Stand On Guard, v němž bude kanadské území čelit útoku agresorů z USA. A jelikož se to celé bude odehrávat ve vzdálené budoucnosti, neobejde se to bez obřích robotů. Kanadská výtvarnice Fiona Staplesová je navzdory svému krátkému působení na scéně označována za jednu z největších kapacit svého oboru. Výčet jejích předchozích prací vám asi nic neřekne (Done to Death, North 40, Mystery Society), příležitostně nakreslí nějakou tu fešnou obálku, co by ale vaší pozornosti nemělo uniknout je to, že vedle Ságy momentálně spolupracuje s Markem Waidem na relaunchi slavné série Archie. A vězte, že opět bude na co koukat.

Kdyby to z výše uvedeného nebylo jasné, tak zdůrazňuji, že Sága NENÍ komiks pro děti. Není ani pro dorost, protože ten zase neocení ty jemné odstíny geniality skryté ve scénáři. A taky většinou ví houby o vztazích a výchova dítěte je pro ně pouze abstraktním pojmem. Sága je především určena zvídavému čtenáři s otevřenou myslí. Nejlépe pak mámě nebo tátovi, kteří v mládí strávili dlouhé hodiny ve vesmíru George Lucase a nyní netrpělivě vyhlíží letošní prosinec. Zkrátka pokud ve vás dřímá alespoň špetka sci-fi pozitivní duše, budete Ságu milovat. Nenávidět ji ale nemůžete, protože vím, kde bydlíte.

První svazek lze zakoupit zde.