středa 17. prosince 2014

Popkulturní sklizeň: Best of 2014


A je to tady zase. Konec roku, předvánoční shon, masové zabíjení kaprů, nezřízené obžerství, ale taky rekapitulace zážitků, bilancování, rýsování čar a grafů. A protože jsem taky jeden z vás, postižených zálibou ukrývat se ve fiktivních světech, podělím se s vámi o těch pár světlých popkulturních momentů uplynulého ročníku. Často trpím takovým tím známým pocitem, že nestíhám přečíst, vidět nebo slyšet všechno, co bych chtěl. Čas je zkrátka jednotka, kterou nepřelstím ani kdybych se na hlavu stavěl. Ale když už se ta chvilka na zavrtání s knížkou, filmem či hrou najde, oddám se jí s chutí a naplno.

Letos se toho zase sešlo požehnaně, v kině jsem se snažil nevynechat nic zásadního, před televizní obrazovkou jsem dozajista proseděl stovky hodin, přečetl jsem tisíce stran pomalovaných obrázky (pravda, těch tištěných pouhým textem je bohužel rok od roku míň) a bez hudební kulisy si život ani nedokážu představit. Samozřejmě mi toho spousta protekla mezi prsty, kupříkladu jsem ve srovnání s lety minulými viděl pouze jeden jihokorejský film (Snowpiercer) a to se v něm ke všemu mluvilo anglicky. K videoherním novinkám jsem se nedostal kvůli otálení s přechodem na novou generaci konzolí, takže jsem převážně doháněl resty (fantastické Ni no Kuni, á la Mad Max postapo Rage) a na americkém komiksovém kontinentě toho vychází tolik, že nevím, kam dřív skočit (nářez Sweet Tooth byste si ovšem měli přečíst všichni). Do rubriky 'zklamání' se toho moc nenašlo, z časových důvodů se sračkám většinou vyhýbám a aktuální politickou situaci nesleduju. Tak schválně, jestli jsem se někomu z vás trefil do vkusu.


Komiks
Venku jsou zatím pouze tři sešity, ale už teď vím, že tohle je můj obrázkový příběh roku. Proč? Protože hrubozrnná detektivka prodchnutá odérem noir je moje tajná láska. Protože Hollywood 50. let je neskutečně sexy. Protože herečka, kterou v první kapitole hlavní postava najde mrtvou, za to pátrání stojí. Protože hlavní postavou je filmový scenárista a ti to nikdy nemají lehké. Protože režisér musí režírovat, kamery musí točit, střihač stříhat a nikdo nesmí stát v cestě, dokud to filmovému studiu sype. Protože autorská dvojice Ed Brubaker a Sean Phillips jsou něco jako bohové. Proto.

Brian K. Vaughan a Fiona Staplesová nás letos obdařili další šesticí epizod z báječného universa jménem Saga. A byla to opět jízda. Maličká Hazel nám roste jako z vody, Alana si přivydělává jako herečka v obskurním televizním pořadu, Marko je na mateřské dovolené a oba společně procházejí vážnější vztahovou krizí. Když si odmyslíte ty všudypřítomné sci-fi fantasmagorie, je to jako ze života. Nebo z Ordinace v růžové zahradě. Princ Robot IV se dočká synátora, v královské famílii robotů se prolévá krev (nebo co to je) a když se na scéně objeví i jeho veličenstvo král Robot s úctyhodnou úhlopříčkou, je zaděláno na Eisnery. Připočtu-li k tomu dlouho očekávané vydání prvních osmnácti čísel v pevné vazbě a zvětšeném formátu, které vyšlo teď v listopadu, srdce fanouška jásá nadšením. S klidným svědomím mohu Sagu označit za v současnosti nejlepší komiksovou sérii a již nyní bezmezně toužím po přídavku. A aby toho nebylo málo, na příští rok chystá vydavatelská stáj BB/artu počeštěnou verzi prvního svazku. Máte se nač těšit, to vám garantuju.

Odběratelé produkce Comics Centra se letos plácli přes kapsu. Vydavatelství na světlo světa vyvrhlo české verze knih Big Damn Sin City a Hellboy Library Edition. Těžkotonážní kolosy, kvůli kterým mnoho komiksových nerdů začalo posilovat, aby si je vůbec mohlo přečíst, jsou na tuzemském trhu prvními střípky z pestré palety ve světe tolik oblíbených monstromnibusů. Že jde shodou okolností o mé absolutní srdcovky je už jen milý bonus.





Film

V lednu jsem v kině viděl film, u kterého jsem si roztrhal bránici. Když jsem z toho kina odcházel a utíral si slzy, říkal jsem si, jaký je ten Scorsese pořád kabrňák a tak trošku jsem tušil, že letos už v tom kině nic lepšího neuvidím. A samozřejmě jsem měl pravdu. Vlk z Wall Street je bravurně napsaná a zrežírovaná satira. Film s tříhodinovou stopáží bez jediného hluchého místa. Tečka. Nic víc o tomhle snímku vědět nepotřebujete. Tahle pecka prostě nemá v letošní filmové konkurenci obdoby. [trailer]

David Fincher si zase jednou zahrál hru s divákem. A vyšlo mu to stejně jako tenkrát s Míšou Douglasem. Zmizelá je lehkou satirou protknutý superthriller o vztazích, nevěře a jejích následcích. Lepší terapii v krizových situacích nenajdete. Hypnotický hudební doprovod, uhrančivá kamera, bezchybné herecké divadlo a téměř k dokonalosti vysoustružená dějová struktura (pár dírek v závěru vybublá na povrch, ale nic, co by kazilo celkový dojem). Síla je ukrytá v detailech. Takhle podmanivé filmy umí jenom Fincher. Nechte se pohltit. [trailer]

Na tohle budou s láskou vzpomínat ještě naše vnoučata. Perfektně vyvážená multižánrová perla, jejímž ústředním motivem je boj se šmejdem z vesmíru. Celé je to natočeno s takovou lehkostí a důvtipem, že i ten nejromantičtější slaďák oproti tomuhle vypadá jako drama z pekla. Postupně se rozvíjející chemie mezi v časové smyčce uvízlým Tomem Cruisem a modrookým půvabem Emily Bluntové je doslova odzbrojující a ten závěr by jim dopřál i ten největší škarohlíd. Na hraně zítřka je film, u kterého v kině dáváte své emoce najevo bez ostychu, smějete se nahlas, křičíte vzrušením nebo tleskáte nadšením. A takových moc nebývá. [trailer]


Seriál

Temný případ (1. sezóna)
Detektivní thriller je, napříč médii, žánr mému zhýralému srdci nejbližší. Takže když nám pomazané hlavy ze stanice HBO naservírovali tuhle kládu, zem se pode mnou otřásla v základech. Přeskočím všechny ty stokrát vyřčené chvály o dokonalých hereckých výkonech ústředních protagonistů, nebudu se rozepisovat ani o té vražedné atmosféře, která by se dala porcovat bouracím kladivem a nebudu zmiňovat ani ten kulervoucí scénář plný do zlatova vypečených dialogů. Napíšu jen jediné... pokud jste Temný případ ještě neviděli, tak o tom raději nikomu neříkejte. [trailer]

House of Cards (2. sezóna)
Loni tahle série v seriálové kategorii slízla smetanu a nebýt těch dvou umaštěných detektivů z jihu, nebylo by tomu letos jinak. Kevin Spacey je pořád ta amorální politická bestie, kterou jsme si zamilovali minule a Robin Wrightová je stále ta sexy roštěnka, co mu zametá cestičku k moci. Ba co víc, Frank hned v první epizodě během scény v metru s přehledem strčí do kapsy i takové svině jako byli Charles Manson, Hermann Göring nebo Darth Vader. A to finále, vážení! Frank Underwood is the motherfuckin' King of the White House! To čekání na další nášup je k posrání. [trailer]

Po pěti letech jsme se dočkali závěru jednoho z vůbec nejlepších seriálů poslední doby. A že to bylo finále se vším všudy, až slzička téměř ukápla. Sága Nuckyho Thompsona a jeho kumpánů skončila na vrcholu v tom nejlepším a tak to má být. Žádná zbytečná agónie ani scenáristická křeč se nekoná, na řadu přichází krvavé zúčtování a platí se daně nejvyšší. Jeden z mála seriálů, který si za pár let s chutí dám znova. Tahle mafiánská nálož je už teď nesmrtelnou klasikou. [trailer]




Videohra

Může být hra, v níž smrt číhá za každým rohem, zábavná? To si pište, že může! Borci z japonského studia From Software se po letech vrátili s další náloží utrpení, proklínání, nekonečných vulgarit a nebetyčných frustrací. Agónii tentokrát navíc prodlužuje výtečná DLC trilogie s názvem The Lost Crowns a vězte, že je opravdu o co stát. Masochistické hardcore RPG zasazené do depresivního světa s důrazem na grafický minimalismus je jedna věc. Tou druhou jsou v západním světě neokoukaná monstra, která se vám neustále snaží podříznout krk. A díky vyváženému hernímu systému, který vám nic nedá zadarmo, to všechno drží krásně pohromadě. Umírání ještě nikdy nebylo tak lákavé. [trailer]

Jakožto fanoušek komiksové předlohy (Fables, v češtině vychází pod názvem Mýty) jsem si tuhle videoherní adaptaci nemohl nechat ujít. Navíc od tvůrců, kteří mě loni velmi potěšili vynikající sérií o nešťastnících živořících v postapokalyptickém světě zamořeném kráčejícími mrtvolami. Hrát tuhle do reálného světa zasazenou detektivní adventuru plnou pohádkových postav je jako koukat na oblíbený televizní krimi seriál. Sledujete děj, sem tam ovlivníte dialog nebo nějakou tu nenáročnou akci a klidně u toho stihnete popíjet kafe. Hlavním trumfem je samozřejmě kvalitní příběh a forma jeho vyprávění. A ten dabing, panečku! Za tuhle hru se Bill Willingham určitě nemusí stydět. [trailer]

Mou druhou výpravu do interaktivních vod reprezutuje nová sezóna Živých mrtvých, opět ze stáje Telltale Games. Osvědčené herní postupy z předchozí série zůstaly nezměněny, znovu se setkáváme s o malinko starší Clementine, dívkou v nesnázích, respektive v nehostinném a věčně hladovými zombíky zamořeném prostředí. Znovu se zde rozehrává hutná psychologická partie mezi přeživšími a znovu to funguje na výbornou. Trošku mě zarazila finální epizoda, pohnutky některých charakterů mi nebyly úplně po chuti, to už je ovšem daň za jistou uměleckou licenci. Ve výsledku jsem nadmíru spokojen a s velkým natěšením vyhlížím třetí sezónu. [trailer]


Hudba

Návrat legendy. Lou Rhodes a Andy Barlow. Křehká labuť v elektronickém orkánu. Leia Organa a Han Solo ve vrcholné formě. Kdo viděl jejich letošní koncert, ví o čem mluvím. Bez debat nejlepší album jejich kariéry a můj osobní adept na desku roku.

Jo, jsem starý hipster. Tuhle bandičku rolákových intelektuálů se zapáleným nadšením poslouchám od jejích prvních krůčků a pokaždé mě dostanou. A s jejich posledním zářezem se jim podařilo mě doslova utlouct. Žádnou jinou desku jsem letos netočil tak často jako tuhle. Spousta bezva nápadů a půvab melodií co chytnou a nepustí. Stačí dva tři songy a stav blažené pohody je v okamžiku tady. Tak zastrčte špunty, nasaďte čepici a vyražte do plískanic.


Objev roku. Neskutečně mrazivá atmosféra, zranitelná křehkost i obrovská síla. Čistý pop zabalený do katatonické elektroniky a neodolatelná touha pustit si to znovu. A pak ještě jednou. Takový je Christopher Taylor aka SOHN, původem Londýňan, momentálně vesmířan oscilující meziplanetárním prostorem hudebního krásna. Jako kdyby Thom Yorke a Justin Timberlake nějakým zvráceným a přírodou opovrhujícím způsobem zplodili syna.



Zklamání

V televizi nám zavřeli celá města
Televizní produkce na nás každoročně chrlí spousty seriálů různých odnoží a kvalit. Ukoukat to všechno není v silách smrtelníka a proto si většinou vybíráme pouze perličky, které nás zaháčkovaly na první dobrou. Mezi tyhle vybrané bonbónky patřila i dvojice mnou oblíbených žánrovek ze stájí TNT (Mob City) a Starz (Magic City). Proto mě nenadálé ukončení těhle mafiánských lahůdek hodně bolelo.

Bezzubá sabotáž
David Ayer stál u zrodu několika nadmíru šikovných policejních dramat (Trainig Day, Drsný časy, Street Kings, Patrola) a když oznámil, že hodlá odrežírovat novou pecku o elitním protidrogovém komandu s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, bylo zaděláno na bezmála film roku. To by si ovšem k ruce nesměl vzít scenáristického hovnaře Skipa Woodse, který z filmu udělal téměř nepoživatelnou slátaninu plnou lobotomických dialogů a efektních záběrů na explodující těla. Naštěstí se z toho Ayer stihl rychle otřepat a vzápětí nám naložil excelentní válečný biják s Bradem Pittem. Pokud si pravidelně večer před spaním pouštíte Bratrstvo neohrožených, valte na jeho Železná srdce do kina, dlouho tam nebudou.

Děkuji za pozornost, podporu i přízeň, do příštího roku vám všem přeji mnoho zdaru, spoustu krásných kulturních zážitků a spokojených chvil s vašimi nejbližšími. A držme si všichni společně palce, ať nám ty nové Star Wars neposerou.

Žádné komentáře:

Okomentovat