úterý 26. února 2013

The Creep

John Arcudi & Jonathan Case


Detektiv na volné noze, soukromé očko, čmuchal. Já si vždy představím omšelého chlápka v pomačkaném obleku se žvárem v koutku, kterak v začouzené kanceláři, osvětlené jen paprsky světla protínajícími stažené žaluzie, popíjí lacinou whisky a naslouchá zoufalé prosbě nádherné femme fatale v nouzi. Už to tu bylo několikrát a pořád mě to baví. Cynismem oplývající Jake Gittes z Čínské čtvrti, drsný panter John Blacksad ze stejnojmenného komiksu, Chandlerův klasik žánru Phil Marlowe nebo zkrachovalec Mike McGill, co si kvůli vyřešení případu klidně nechá napumpovat koule solným roztokem (Warren Ellis je neskutečné hovado). A teď do sbírky slídilů přibyl jeden, který si na nenápadnost příliš nepotrpí. V šatníku mu visí obleky značně nadměrné konfekční velikosti.


80. léta se chýlí ke konci, v Bílém domě si lovec komunistů pomalu balí svých pět švestek, Michael Jackson si užívá statusu diskotékové modly, budovy Světového obchodního centra bezostyšně zdobí panorama Manhattanu a divoká móda ruku v ruce se švihlými účesy panuje ulicím. V potemnělé místnosti ční robustní postava Oxela Karnhuse, soukromého detektiva s podivuhodnou anatomickou odchylkou. V rukou třímá dopis od Stephanie, ztracené lásky ze studií na vysoké, která jej po více než dvaceti letech odloučení žádá o pomoc. Stephanie netuší, že Oxel trpí vzácnou hormonální poruchou, tzv. akromegalií, která způsobuje nadměrnou produkci růstových hormonů, důsledkem čehož u postižených jedinců dochází k výrazným tělesným deformacím. Oxel je opravdu velký a prodloužené kosti končetin jsou to nejmenší. Jeho lebka vypadá jako krabice od bot a v jedné dlani by mohl zmuchlat kojence do kuličky. Ve své podstatě je to ovšem mírný člověk, jež by se na mouchu křivě nepodíval. Před okolním světem se uzavírá, občas si dopřeje nevinného obětí v náruči prostitutky, ale jinak žije v naprostém odcizení. Když se pomalým tempem sune ulicí, svou hranatou čelistí přitahuje pozornost čumilů a od primitivních puberťáků si nechává srát na hlavu.


 „I thought so, Frankenstein. Back to your fuckin' dungeon and suck Igor's dick!“

V mládí to byl štramák, o něhož se děvčata mohla přetrhnout. Choroba Oxela zastihla až po studiích, kdy si jako specialista na pojistné podvody budoval úspěšnou kariéru v prestižní firmě. Časem se mu zákeřná nemoc stala překážkou v pravidelném zaměstnání - silné bolesti končetin, časté migrény a nadměrné pocení tak byli vstupenkou do privátního sektoru. Oxel nachází úlevu v silných prášcích (opiátech) a vzhledem k časté konzumaci alkoholu je jeho stav doprovázen závratěmi a halucinacemi. Zkrátka, detektiv ze staré školy. Ale zpět ke Stephanii. Ta jej v dopise prosí o vyšetření sebevraždy jejího syna Curtise. Na té by nebylo nic zvláštního, děcka si přece občas ustřelí hlavu kvůli prkotině a Curtisův dědeček navíc trpí dědičnou psychózou, to by si ale pár měsíců před sebevraždou nesměl vzít život i Curtisův nejbližší kamarád Mike. A protože oba chlapci byli zcela normální a bezproblémoví študáci, začíná se zde rozplétat zapeklité klubko podezření. Oxel navštěvuje Mikeovu matku (od Stephanie si drží odstup, přece jen, jeho vzhled se od doby, kdy se viděli naposledy, zásadně změnil) a zjišťuje, že o podivných sebevraždách by mohl něco vědět právě Curtisův dědeček, který s oběma mladíky pravidelně trávil prázdniny v přírodě. Ze staříka je však nyní pomatený bezdomovec s nákupním vozíkem plným haraburdí, který zdaleka nemá všech pět pohromadě. Postupně se z nalezených indicií začne skládat tajemná mozaika a prozradím jen, že výsledný obrázek má překvapivou (a drastickou) pointu.


Úvod příběhu si odbyl premiéru v magazínu Dark Horse Presents a později byl sebrán do nultého čísla čtyřdílné minisérie. Arcudiho scénář je klasická šestáková historka okořeněná neobvyklým hrdinou, ze kterým osud řádně vyjebal. Děj je podán citlivě s důrazem na Oxelovo duševní rozpoložení, těžkopádné vyšetřování za mrazivého počasí pak působí až meditativním dojmem. John Arcudi se v komiksovém ringu pohybuje svižně již téměř třicet let. V devadesátých letech, za vydatného přispění kreslícího kolegy Douga Mahnkeho, znovuoživil Masku, později spolu pracovali na vlastní sérii Major Bummer a s Mikem Mignolou se dlouhodobě podílí na sérii B.P.R.D.. Jedním z nejčerstvějších zářezů je pak minisérie Witchfinder: Lost and Gone Forever. Kvalitní scénář si zaslouží i odpovídající kresbu, o tu se postaral Jonathan Case (Dear Creature, Green River Killer), talent nejednoho výtvarného stylu. V dějově aktuálním zimním období se Case rozhodl pro lehký noir v tlumených a studených barvách s ráznou linkou a naopak, v odkazech na minulost a halucinačních scénách zvolil teplejší barevnou paletu v kombinaci s divokou skicou a místy dokonce malbou. Silný emocionální dopad svědčí o tom, že Case byl jednozančně skvělou volbou. Postavy v komiksu mají reálné proporce, Oxelova figura tím více budí dojem karikatury, na důrazu přidávají i záběry z podhledu.


The Creep je skvělá detektivka s velmi neotřelou kresbou, rozhodně stojí za přečtení. V budoucnu bych uvítal nášup, tenhle detektiv se neztratí a když se k němu opět vrátí Jonathan Case, budu stát ve virtuální frontě mezi prvními zájemci.

Žádné komentáře:

Okomentovat