pondělí 16. listopadu 2015

130

Nikkarin

Je to tady, přátelé! Nová Stotřicítka je konečně na pultech a těší se přízni věrných čtenářů. Ale že to byl porod. Možná si říkáte, že pět let v knižním byznysu není žádná doba, ovšem v navazující komiksové sérii je taková prodleva už docela signifikantní. Do zdržení zasáhly autorovy životní karamboly a odklad projektu na vedlejší kolej, poté i jistá tvůrčí nejistota spojená se ztrátou víry v pozitivní přijetí u čtenářského plebsu. Není tajemstvím, že vydání třetího dílu bylo spolufinancováno fanoušky skrze crowdfundingovou službu Katalyzátor, kde Nikkarinův komiks podpořila příznačná stotřicítka přispěvatelů, což mladému autorovi pozvedlo sebevědomí a obnovilo chuť v sérii pokračovat. Dobrá věc se nakonec povedla a my tak v rukou držíme třetí díl z plánované tetralogie. A vzhledem k tomu, že si nepamatuji, co jsem dělal včera, natož před pěti lety, vezmeme tu rekapitulaci rovnou z gruntu. Pohodlně se usaďte, Odysea začíná.



Samý krámy.“

Stotřicítka vychází pod hlavičkou nakladatelství Labyrint, které Nikkarinovi dlohodobě věnuje prvotřídní péči. Oba předchozí díly byly letos na podzim obdařeny poctivým dotiskem (v prvním svazku dokonce vyšperkovaném bonusem z autorova šuplíku) a českému čtenáři se tak do rukou dostává novotou vonící trilogie servírovaná na stříbrném podnose. První díl s názvem 130: Odysea původně spatřil světlo světa roku 2009 a v ústřední roli nám představil mladíka jménem Bo, který putuje prazvláštní pustinou. Bo je synem ostříleného válečného veterána, jeho poznávacím znamením je vojenská přilbice a dlouhý plášť, jež spolu s odvahou zdědil po svém otci. O jeho minulosti toho mnoho nevíme a vlastně ani netušíme, kam přesně má namířeno. Během cesty naráží na různé fyzikální anomálie a paranormální jevy a teprve z náznaků a útržků zpráv postupně odkrýváme pozadí celého příběhu. Poslední velkou válku údajně ukončil oslňující výbuch neznámého původu, jehož následky definitivně změnily svět k nepoznání.



Tak je pravda, že v bunkru by měli být v bezpečí, kdyby to někdo odpálil.“

Odysea je zpočátku bezeslovný komiks, jenž absenci bublin nahrazuje bohatou vizualizací, čímž ve čtenářích budí pocit meditativního rázu. Bo putuje napříč nekonečnou pustinou podobně jako bezejmenní hrdinové videoherní série Fallout, se kterou má mimochodem Stotřicítka několik styčných ploch. I zde navštívíme uzavřené nebo opuštěné bunkry, v nichž se za války ukrývali přeživší (titulní číslo 130 právě označuje jeden z nich), potkáváme podivná stvoření i vyznavače obskurních kultů a sem tam narazíme i na svérázný černý humor. Pokud z komiksu něco vyloženě ční, pak je to autorova láska k surrealismu. Příkladem budiž scéna, kdy Bo vstoupí do jednoho z bunkrů, tam otevře plechovku plnou ptačího peří, mine mořskou pannu ve vaně obklopenou nápadníky ve skafandrech, hned ve vedlejší místnosti se střetne s Alenkou Lewise Carrolla a vzápětí zažije halucinogenní trip v říši divů, načež celý ten fantaskní přelud završí spontánní zvracení v opuštěném řídícím centru plném černých obrazovek. Salvador Dalí by měl z Nikkarina radost.



Kňch kňch puf kňch puf“

Země po výbuchu už zkrátka není co bývala. Čeká nás setkání s robotem vidícím do budoucnosti, vstoupíme do zóny, v níž nepůsobí gravitace, seznámíme se s černou krychlí generující číselné šifry a ke všemu nás odněkud z dáli pozoruje záhadná létající postava. Příběh první knihy je vyprávěn sledem krátkých povídek, které mohou budit dojem stylistických cvičení, viz moje oblíbená Lampa (str. 30), případně mají formu zábavných hříček, čímž nenuceně dokreslují kouzelnou a zároveň znepokojující atmosféru postapokalyptického světa. Osobně mám nejraději Zastávku (str. 65), v níž poutníci na stanici hromadné dopravy předčítají aktuální zprávy z novin a čekají na příchod abstraktního spoje z Dálí. A vězte, že ten finální panel je tady vskutku fenomenální. V Odyseji se Bo dává dohromady s maličkým stvořením (ovšem s obrovským srdcem) jménem Kňch a později se do party přidává i urostlý princ Antoine, jehož doménou je boj s mečem. A přestože je šermířův původ prozatím obestřen tajemnem, ve čtenářově bystrém podvědomí zarezonuje upomínka na jednu důvěrně známou postavu. Antoine de Saint-Exupéry by měl z Nikkarina taky radost.



Muž ve městě Lotace se za bílého dne opil do němoty. Vyšetřovatelé později zjistili, že němý byl již před požitím alkoholu.“

Ve druhé knize s podtitulem Hodní, zlí a oškliví se začínají věci dávat více do pohybu. Naše trojice dorazí do Ozon City, kde natrefí nejen na muže s rádiem a děsivou teorií o současném stavu věcí, ale také se konečně tváří v tvář střetává s legendárním lovcem hvězd Valendielem Akendorem. A protože obávanému lovci zrovna teče do bot, Bo s princem neváhají a život těžce raněného Valendiela brání vlastním tělem. Ve zběsilé akční scéně jsme svědky princova odhodlání i jeho spektakulárních bojových schopností. Antoine své nepřátele kácí jako výhonky v bambusovém lese, těla se půlí ve dví, končetiny odpadávají a hlavy létají vzduchem. Zděšené matky však rychle uklidním, většina krájených nešťastníků je obdařena umělou inteligencí, takže se žádné mravně závadné krveprolití nekoná. Bo si to ještě neuvědomuje, ale právě se svými kumpány píchl do vosího hnízda. Člověk stojící za útokem na lovce hvězd je totiž jistý Lupus, který se tímto stává hlavním antagonistou příběhu. Hrdinové posléze zjistí, že lézt mu do rajónu nebyl zrovna ten nejlepší nápad, protože když proti vám stojí armáda po zuby ozbrojených žoldáků a monstrum se schopností měnit lidskou kůži na prach, můžete rovnou začít sepisovat závěť.



Řekněme, že mi provedli... pár zlých věcí.“

V Hodných, zlých a ošklivých už nenajdeme takovou přemíru snových pasáží jako v předchozím díle a výrazně přibylo i dialogů. Na vině je hustší zalidnění panelů a tedy nucená interakce s okolními postavami. Hned ze startu navštívíme zapečetěný bunkr s číslem 157, jež je plný překvapených přeživších, kteří o relativně bezpečném světě venku neměli ani tušení. Nikkarin však nezapomíná ani na jemné humory a kupříkladu v úsměvné epizodě Super Kňch Bros (str. 100) nezapře svou náklonnost k videohrám. Stejně jako nezapře výborný hudbení vkus. Když z panelů zamrkají nenápadné odkazy na Simona s Garfunkelem, Fanfarlo, Tata Bojs či Marilyna Mansona, srdce podobně naladěného fanouška poskočí radostí. Vůbec o odkazech a vtípcích schovaných uvnitř Stotřicítky by se dala napsat celá stať. Sérií se mihne třeba Voleman Jirky Gruse, Fanouš Dana Černého či Hergého Tintin s Filutou a na skok zavítáme i do Stínadel, v nichž narazíme na partu zmatených Rychlých šípů.



V prvé řadě je potřeba zachovat klid.“

Novinka Čas hvězdoplavců po pěti letech navazuje přesně tam, kde jsme naše hrdiny opustili. Tedy v zahradě plné otázek a němých údivů. Vzápětí je nám i Boovi vysvětleno, proč má Antoine pásku přes oko a vypadá jako starý fotr. Bo nevědomky vkročil do časové kapsy a okolní svět během chvíle zestárl o dlouhých jedenáct let. Stejně tak Antoine, Valendiel i Lupus, který za tu dobu vybudoval početnou armádu a chystá se ovládnout veškerou civilizaci. Autor přichází i s novým vědním oborem, tzv. parafyzikou, jež se zabývá postvýbuchovými jevy. Na základě výzkumů byla mimo jiné odhalena i přítomnost lidí vládnoucími paranormálními schopnostmi a není náhodou, že si tyhle superovečky do svého stáda nahání právě generál Lupus. Ten má nyní k dispozici již několik takto obdařených loutek a s každou další jeho moc několikanásobně narůstá.



Jak vidíš, osud je vrtkavý. Jednou lovíš, jindy jsi loven...“

V úvodu knihy naši skupinu napadne jeden z Lupusových důstojníků, vražedná Intacto s vrhacími noži a hordou žoldáků za zády. Princ Antoine si to ve fantastické akční scéně rozdá s útočným dronem a Bo naneštěstí utrží vážná zranění, která jej dočasně přesunou do role nezúčastněného pozorovatele. Dokonce je tentokrát nucen odložit i svou ikonickou přilbu a my tak konečně máme možnost více nahlédnout pod jeho slupku. Čtveřice pak zamíří do nedalekého cirkusu, kde nalezne útočiště i staré známé a zatímco se Bo pomalu zotavuje a nabírá na síle, generál Lupus spřádá plán k finální ofenzivě. Ve třetí knize se tak do popředí více dostává princ Antoine, znetvořený Valendiel dějem stále spíše jen nenápadně proplouvá a Kňch se definitivně stává pouhým maskotem série. Závěrečný cliffhanger ovšem napovídá, že lovec hvězd v poslední knize konečně dostane svůj prostor a čtenář se dozví, co se to v té zpropadené Stotřicítce vlastně děje. Jestli z toho ale budou další Ztraceni, tak si mě nepřej, Nikkarine.



Má růže... a můj beránek. Jsme doma.“

Michal Menšík aka Nikkarin (roč. 1987) je komiksový kreslíř a scenárista a když zrovna nemá do čeho rýpnout, ilustruje knihy pro děti i dospělé. Vedle Stotřicítky má na triku videoherní fantasmagorii Spellsword Saga VII a kraťas Ještě jsme ve válce ze stejnojmenného cyklu komiksových povídek líčících pohnuté osudy skutečných osobností 20. století. Pokud mi jeho Stotřicítka svou nepříliš jasnou narací něco připomíná, pak je to gamedesign hry na hrdiny (tzv. RPG) v otevřeném světě. Bo putuje odnikud nikam rozsáhlou krajinou, po cestě potkává zdánlivě generické postavy, sem tam splní vedlejší úkol a až časem se zaplétá do hlavní dějové linie, v níž je však jeho osud postrkován po jasně vytyčených kolejích dopředu naplánovanými okolnostmi. Problém je, že stejně jako v případě většiny videoherních avatarů hrdina nijak výrazně nerozvíjí svou osobnost. Bo je dvourozměrný paňáca, který jen plní svůj quest a nebýt nápaditého okolního dění, ustrnul by nejspíš někde ve škarpě zaseknutý o programátorem přehlédnutý glitch.



Copak není jasné, co to je? Je to Bůh.“

Dosti už ale videoherní terminologie, pojďme si nyní rozebrat jednotlivé aspekty tohoto, na české poměry neobyčejného, komiksu. Když pomineme jednoduchost ústřední postavy, otevírá se před námi neuvěřitelný svět, jenž si doslova pohrává se čtenářovou imaginací. V prvním svazku to ještě není tolik nápadné, ale časem si Nikkarin osvojil naprosto svěží rukopis a knihu od knihy s pečlivou rozvahou vybrušuje ze Stotřicítky scenáristickou perlu. Už nápad s pomalu dávkovaným flashbackem viděným v Odyseji napovídá, že půjde o něco výjimečného. Což se potvrzuje ve druhé knize, kdy je nám v opačném sledu předkládán tzv. flashforward, tedy krátké útržky budoucího dějství. V Čase hvězdoplavců se sice podobně neotřelý postup již neopakuje, zato zde autor výrazně zdokonalil samotnou juxtapoziční formu. Pro ty, co pravidelně neodebírají magazín Sekvenční umění, to napíšu polopaticky - Nikkarinova schopnost odvyprávět příběh skrze obrázky je vyloženě kulervoucí. Každá kniha namísto nudné tiráže obsahuje úvodní "filmové titulky" představující protagonisty včetně autora, který nás vtahuje přímo do centra aktuálního dění. Mezi kreslířovy zbraně hromadného ničení patří zejména perfektně zvládnutá práce s perspektivou. Hravé užití všemožných nadhledů a podhledů, obzvlášť v místech bohatých na architektonickou zástavbu, je skutečnou pastvou pro oko. Jean Giraud by měl z Nikkarina radost největší.



011010001010011...“

Pokud si v Čase hvězdoplavců nalistujete stranu 35, uvidíte nádhernou cirkusovou montáž plnou eskamotérských triků a ihned tušíte, že koukáte na něco mimořádného. Nebo šestice panelů ze strany 42, kde Bo z detailů tváře Vivi Vixen ve své hlavě skládá zasunutou vzpomínku. Přesně takhle bych si podobnou situaci představoval v reálném životě. Nikkarinova výtvarná technika by se dala označit za tuzemský underground. Masám se asi jeho obrázky zamlouvat nebudou, máte-li však alespoň trochu otevřenou mysl a dáte jeho Stotřicítce šanci, existuje docela vysoké riziko, že se v nich budete ztrácet dlouhé minuty. Ve statických výjevech z pustiny a zejména pak v panelech s městskou aglomerací panuje taková přemíra detailů, že jsem si často vzpomněl na výtvarnou titěrnost animovaných filmů japonského studia Ghibli. A tomu říkám poklona. Dalším světlým bodem kreslířových schopností jsou akční pasáže, ve kterých se to mydlí hlava nehlava. V ten okamžik se autor stylem přepíná do pomyslného manga módu a figury obdařuje živelnou dynamikou pohybu, navíc zvýrazněnou divokou šrafurou evokující rozostření okolí. Jediné, co bych Nikkarinovi důrazně vytkl, je jeho neschopnost nakreslit ksicht. Občas se mu poštěstí trefit ty správné kontury, ale ve většině případů zíráme na neforemné ohyzdy, co si přímo říkají o zásah plastického chirurga.



Může mi někdo říct, vo čem to jako bylo?“

Vzhledem k tomu, že už tímhle článkem stejně dávno přetékám do basketbalu, dovolím si ještě malou odbočku. Mou často zmiňovaná analogie s videoherním světem není náhodná, spousta aktérů ze Stotřicítky mi totiž nějakým způsobem připomíná známé postavy z videoher či filmů. Bájný lovec hvězd by klidně mohl být posledním rytířem řádu Jedi a Kňch zase vypadá jako jedna z potvůrek z výtečné JRPG Ni no Kuni. V Čase hvězdoplavců navíc dojde na pasáž, kdy Lupus podrobuje výslechu zajatého prince a v tu chvíli mi to všechno docvaklo. Vždyť Lupus vlastně není nikdo jiný než obávaný plukovník Volgin ze série Metal Gear Solid a zmíněný moment je citací slavné mučící scény z legendárního třetího dílu. Princ Antoine s páskou přes oko je zde Naked Snake jako vyšitý. Pětice důstojníků disponujících paranormálními schopnostmi zase dává vzpomenout na jednotku Cobras (MGS 3) či Beauty and the Beast (MGS 4), čemuž odpovídají i jejich zlověstně znějící jména - Daraq, Iron Zero, Volto, Vertigo, Intacto. Akorát Bo je pořád jenom ten bezejmenný avatar z Falloutu.



Troufnu si tvrdit, že pokud by série prošla jistou kosmetickou úpravou v oblasti gradace jednotlivých kapitol a výtvarnou korekcí (ty ksichty!), snesla by i sešitový formát na pokračování u amerického vydavatele typu Image Comics či Vertigo. Co se komiksové plodnosti týče, Nikkarin se stále drží ve více než solidním nadprůměru a s novou knihou tuzemské konkurenci směle ukazuje záda. V Labyrintu by si jej měli i nadále hýčkat a příště se na nějaký crowdfunding rovnou vybodnout. Stotřicítka plave i bez záchranných kruhů a vůbec nevadí, že je to zatím jen čubička, však ona se ta omezenost tuzemského čtenářstva časem eliminuje. Vím o čem mluvím, sám jsem si ještě před pár lety neviděl na špičku vlastního nosu. A teď vedle Aarona či Vaughana čtu i Nikkarina. Takže sem s tou avizovanou Poslední lekcí! Já se zatím půjdu zavřít do bunkru s číslem 111, kde se budu ládovat cukrovými bombami a zapíjet je Nuka Colou. Tak se tady mějte a hezkou nukleární zimu vinšuju.



Stotřicítku si můžete pořídit přímo v e-shopu nakladatele nebo u všech dobrých knihkupců. A nezapomeňte omrknout i domovské stránky samotného autora na adrese www.nikkarin.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat