pondělí 19. října 2015

Ten Grand

J. Michael Straczynski, Ben Templesmith & C.P. Smith

Když ji miluješ, není co řešit, traduje se v jedné reklamní moudrosti. A platí to i v životě, ovšem tam to sebou nese i mnohá úskalí. Jste-li s někým spoutáni natolik, že jste pro něj nebo pro ni ochotni udělat cokoliv, bývá už většinou zaděláno na malér. Protože dříve nebo později se něco posere. Vaše vyvolená vám pláchne s urostlým volejbalistou, váš milý se zakouká do mladšího modelu z vysokoškolských škamen a v horším případě vám vysněný protějšek umře na nějakou zákeřnou chorobu nebo následek tragické nehody. Pokud vám však život toho druhého opravdu není lhostejný a jste schopni obětovat vše, abyste své lásce mohli být nablízku, je tenhle komiks přímo pro vás. Nezúčastněnému pozorovateli se to může zdát bláhové, ale čas od času se do podobné situace dostane každý. Joe Fitzgerald by o tom mohl vyprávět. Pro svou milou se vydal až za brány pekelné.


„Love is the only thing worth dying for. I should know, I've done it plenty of times.“

Joe a Laura tvořili ten šťastný pár, kolem kterého poletují červená srdíčka a prozpěvující ptáčci. Jednomu se z toho může zvedat kufr, ale přiznejme si, ten opojný pocit skutečné zamilovanosti je k nezaplacení. Joe se donedávna živil jako nájemný zabiják pracující na zakázku pro jistého pana Antonia. Poté co však poznal Lauru, rozhodl se dát nečistému zaměstnání vale a pokusil se od zakázek místního kápa podsvětí navždy odstřihnout. Což starému pánovi samozřejmě nebylo dvakrát po chuti a tak Joeovi zadal poslední job "na rozloučenou". A jak už to tak bývá, po takovém rozloučení už na výplatu většinou nedojde. Cílem je tentokrát prapodivný chlápek se schopností komunikovat s démony. A protože ho Joe svým nenadálým vyrušením docela namíchne, sprovodí ze světa jeho i nebohou Lauru. S čerty zkrátka nejsou žerty.



„...it's always the women in your life who pay for your arrogance.“

Ovšem teď to teprve začíná být zajímavé. K Joeovi těsně před jeho posledním vydechnutím sestoupí podezřelý služebník nebes a uzavře s ním tak trochu vychcanou dohodu. Vzhledem k ne zrovna dušínovské minulosti má Joe flek v pekle prakticky předplacený a jelikož Lauře už zahřívají místo nahoře, schyluje se tak k jejich definitivnímu odloučení. Andělský parchant mu však nabídne džob. Zůstane dál na zemi mezi živými a bude pro nebe prát špinavé prádlo. Na oplátku mu při každém úmrtí ve službě bude umožněno pětiminutové shledání s jeho zesnulou vyvolenou. Pět minut, nic víc. Šli byste do toho? Joe na to bez ošívání kývnul. Tomu říkám láska až za hrob.



„I could've lied. I should've lied. But somehow, when I looked in your eyes, I couldn't do it. From day one, I could never lie to you.“

Z Joea se nyní stává takový John Constantine. Soukromé očko, které pro vás za deset táců vyřeší ty nejzapeklitější případy. A vězte, že se to za ty prachy vyplatí. Potulují se vám po domě nešťastní duchové předchozích nájemníků? Je vaše dítě posedlé kakodémonem? Potřebujete kontaktovat zesnulého dědečka, protože jste se ho zapomněli zeptat, kam schoval tu naditou vkladní knížku? Volejte Joea Fitzgeralda. Na počátku příběhu se s Joem seznamujeme zrovna ve chvíli, kdy pro nebe melouchaří již třetím rokem. Za sebou už má pár bolestných setkání s Laurou a steskem po její tváři vyčkává na další. Zlomený muž na pokraji šílenství, navždy zatracený hrdina odsouzený k nekonečnému utrpení. Nic depresivnějšího už jsem dlouho nečetl. Jednoho dne k němu však zavítá zoufalá dívka, jež má obavy o svou pohřešovanou sestru a věci se dávají do pohybu.



„I'm not a hit man. I'm a button man.“

Nebudu zabíhat do podrobností a připravovat vás tak o zážitek z četby, ovšem inferno jsem nakousl už v úvodu a byla by škoda vám ho zatloukat. Po jistých dějových peripetiích se Laura ocitá v pekle, Joe si balí pár švestek a vyráží za ní. A protože podobně jako kolega Hellboy za ta léta potírání paranormálního prevítu nasbíral kopu okultního harampádí, tahá sebou do podsvětí pytel plný překvapení. Pokud máte Straczynskiho alespoň trošku načteného, jistě už tušíte, že se tahle výprava neobejde bez fůry sebezpytování, hledání pokory, plnokrevné symboliky, biblického patosu a emocionálních nakopnutí. Když se nakonec dozvíte, že jste vlastně byli jen pouhým nástrojem ve zlotřilé konkurenční hře mezi nebem a peklem o místo na výsluní, nebo o co to těm zmrdům nadpřirozeným vlastně jde, tak vás to pěkně dopálí. Natáhnout jednu pěstí do držky cherubínovi se po tom všem příkoří jeví jako ten nejlepší nápad.



„Like most guys in my line of work, I used to think hell was a myth. I was an idiot.“

Americký mediální multitalent J. Michael Straczynski (Amazing Spider-Man, Vycházející hvězdy, Krajina půlnočních stínů, Před Strážci) sepsal vskutku fenomenální scénář. Tolik deprese a bolesti promítnuté v dospělém komiksovém "mainstreamu" se zas tak často nevidí. Děj působí sevřeně, nic nikam zbytečně nepřetéká a je vidět, že by tahle látka snesla i více než pouhých dvanáct sešitů. Už ta premisa okultního soukromého očka, které vám za deset tisíc dolarů vytrhne ohavný trn z paty, by vydala na samostatnou sérii. Autor to ale neláme přes koleno, každá příběhová kudrlinka má své pevné opodstatnění a v závěru do sebe vše krásně zapadne. A vůbec nevadí, že je to víceméně pojato formou objasňujících flashbacků. Nejsilnější Straczynski bývá v momentech, kdy drnká na citovou strunu. Příkladem budiž barvitý výjev činností, jež spolu Joe a Laura mohli zažít, kdyby jim plány nepřekazil ten zapšklý mrzout s kosou. Přiznám se, že hořké finále mi dokonce vehnalo slzy do očí. Ale možná mi jen něco spadlo do oka.


„...there is a hole in heaven.“ 

Nu a nyní se dostáváme k nejošemetnější části tohoto díla, tedy vizuálnímu pojetí. První čtyři sešity kreslil Ben Templesmith (Fell, 30 dní dlouhá noc, Gotham By Midnight, Criminal Macabre) a je to pecka, vážení. Chápu, že jeho "rozverný" styl nešmakuje každému, pokud ve vás však alespoň zčásti rezonuje podobný vkus, budete si Ten Grand dosyta užívat. Temné čmáranice k téhle hellblazerovské depresi navíc sednou jako prdel na hrnec, takže když po něm v pátém sešitě kreslířskou štafetu přebere entita jménem C.P. Smith, je nadcházející utrpení o to robustnější. S příchodem tohodle digitálního mazala totiž u čtenáře dochází k čiré agónii. Když napíšu, že se mi chtělo plakat, zvracet a zabodnout si tužky do očí, zdaleka to nevystihuje můj stav. C.P. Smith je hovado, jež v tomto případě za vrchol umění považuje pár dohromady slepených plastických textur, přičemž se vizuálně zasekl někde u Toy Story z roku 1995. Přeju si, aby za tenhle abstraktní hnůj trpěl do konce svých dní. A možná i chvilku potom.



Je docela příhodné, že svůj Adobe HumusCreator spouští zrovna v pasáži, kdy Joe vstupuje do očistce. Jakoby autoři chtěli čtenářům zprostředkovat dokonalou atmosféru nicoty a zmaru, který hlavní hrdina zažívá na vlastní kůži. Čehož Straczynski samozřejmě využívá a trochu tím omlouvá fakt, že Templesmith na komiks prostě neměl čas. Naštěstí se tu a tam vyloupne flashback s původní kresbou a v závěru pak hostuje Matthew Dow Smith, jenž Templesmithe alespoň mírně simuluje. Máte-li rádi Krajinu půlnočních stínů, případně nepohrdnete kvalitním scénářem s myšlenkou a nevadí vám, že po výtečném rozjezdu budete po zbytek komiksu koukat na obrázky vytípané z nepovedené videohry z devadesátých let, směle do toho.


P.S.: Zjistil jsem, že se mi v domácím archivu povaluje dosud nepřečtený Wolverine Noir ilustrovaný C.P. Smithem... a teď mám strach to vzít do ruky.


Žádné komentáře:

Okomentovat