úterý 20. ledna 2015

Hudební sklizeň: Best of 2014


Loni jsme na hudebním poli zase sklízeli bohatou úrodu. Vyšla spousta výborných desek, nejen od letitých veteránů, ale i od hudebním byznysem nepolíbených nováčků. Během poslechu se tančilo i zpívalo, lenošilo nebo usínalo, pracovalo, milovalo, vařilo či sportovalo. Hudba nás provází prakticky na každém kroku a nedokážu si bez ní představit jediný den. Vždyť ticho je tak nudné. A letos jí rozhodně nebude méně, synátor od Ježíška vyfasoval hlasitou tamburínu (občas je to ale na vraždu) a dřevěnou píšťalu. Maminka zasedne ke klávesám, tatínek zapěje a to by bylo, aby se z toho nevyklubala nějaká ta indie pecka. Světová konkurence půjde ke dnu.

V létě jsme už posedmé vyrazili na slovenskou Pohodu a opět si plnými doušky užili pár dní v absolutním hudebním opojení. Vystoupení kytarových matadorů Travis nebo elektronických pionýrů Kraftwerk rovnou zařadím k těm legendárním. Ovšem to, co tam předvedli The Correspondents se svým swingovým tajfunem se nám už z hlavy jen tak nevykouří. V prosinci jsme pak zažili fascinující výstup britských zvukomalířů Lamb. Jejich velkolepý návrat s novou deskou se vydařil na jedničku s pěkně macatou hvězdičkou a v živém podání šlo o jeden z nejkrásnějších zážitků roku. Dost už ale řečí a pojďte se zaposlouchat, jaké dobrůtky nám v loňském roce namíchali zvukoví kouzelníci. Třeba vás něco z mého výběru trkne rovnou mezi uši. A nebo taky ne, to už je ale váš problém. Následující albová patnáctka se v mých zvukovodech protáčela nejčastěji.

Backspace Unwind

Elektronické duo z Manchesteru mi se svou šestou řadovkou vypálilo díru do hlavy. Andy Barlow, android z povolání s naprogramovaným citem pro krásno, nás opět zamotává do nekonečných zákrut divokých beatů i klidných meditativních ploch. To vše v doprovodu křišťálově čistého vokálu Lou Rhodes, uhrančivé bohyně z vesmíru. Nadpozemsky úžasné, okoštujte. [We Fall in Love]




Days of Abandon

Třetí dlouhohrající deska v pořadí, další precizní špona odletující z téměř dokonale vyfrézovaného povrchu hudební skulptury. Tihle američtí indie šmoulové mě uhranuli na první dobrou, květnaté kytarové riffy a silné melodie do nepohody. The Cure tvrdě spí, The Smashing Pumpkins se už nevrátí... naštěstí za ně máme plnohodnotnou náhradu. [Until The Sun Explodes]




Tremors

Objev roku. Neskutečně mrazivá atmosféra, zranitelná křehkost i obrovská síla. Čistý pop zabalený do katatonické elektroniky a neodolatelná touha pustit si to znovu. A pak ještě jednou. Takový je Christopher Taylor aka SOHN, původem Londýňan, momentálně vesmířan oscilující meziplanetárním prostorem hudebního krásna. Jako kdyby Thom Yorke a Justin Timberlake nějakým zvráceným a přírodou opovrhujícím způsobem zplodili syna. [Artifice]



Let's Go Extinct

Jo, jsem starý hipster. Tuhle bandičku rolákových intelektuálů se zapáleným nadšením poslouchám od jejích prvních krůčků a pokaždé mě dostanou. A s jejich posledním zářezem se jim podařilo mě doslova utlouct. Žádnou jinou desku jsem letos netočil tak často jako tuhle. Spousta bezva nápadů a půvab melodií co chytnou a nepustí. Stačí dva tři songy a stav blažené pohody je v okamžiku tady. Tak zastrčte špunty, nasaďte čepici a vyražte do plískanic. [Landlocked]



Our Love

Kanadský hudební dřevorubec Dan Snaith praktikující živočišné elektronické kejkle pod přezdívkou Caribou důkladně štípe mé sluchovody na třísky už nějaký ten pátek. Jeho novinka je důkazem toho, že mu to jde stále od ruky. Úvodní Can't Do Without You vás pohladí po duši a zbytek se už jen veze. Mé uši jsou u něj vždy v té nejlepší péči. [Our Love]




Seeds

Bednu v rádiu sleduju už od jejich debutu, kapela postavená okolo hudebního vizionáře Davida Siteka v sobě vždy schovávala nemalou dávku neotřelých nápadů a výtečných melodií. Ovšem tentokrát to dotáhli mnohem dál, jelikož na jejich aktuální studiové desce nenajdete jediné hluché místo. Poslouchal jsem důkladně a vážně tam není. Absolutní indie pohodička. [Lazerray]




A U R O R A

Znáte to, občas máte náladu na všechno hodit bobek, někam se zavřít a ponořit se do světa bez pravidel. A přesně v tu chvíli přichází na řadu Ben Frost. Tenhle na Islandu žijící Australan si libuje v instrumentálním minimalismu, jeho zbraněmi jsou syntezátory a magické krabičky vyluzující intenzivní a v některých skladbách téměř materiální hluk. Disponujete-li alespoň trochu otevřenou myslí a vnímavým uchem, pecky jako [Nolan] nebo [Venter] vás odrovnají po prvním poslechu. Kdo by chtěl nášup, doporučuji prosincové EP s názvem V A R I A N T. Utrhne vám uši.

The Take Off and Landing of Everything

Nová fošna britských továrníků Elbow projela mou myslí jako nůž máslem. Tklivé i povzbuzující tóny v rockovém oděvu šitém na míru, charismatický přednes Guye Garveyho plný životních příběhů a příjemné šimrání v zátylku vyvolávající pocit štěstí. Tihle pánové nikdy nezklamou, takhle vypadá láska v čiré podobě. [My Sad Captains]





Jungle

Co se vkusu týče, mám poměrně široký žánrový záběr a neštítím se skoro ničeho. Přesto soul není zrovna něco, co bych pravidelně protáčel na svém magnetofonu. Takže když napíšu, že jsem k debutovému albu londýnských Jungle přišel jako slepý k pilotnímu průkazu, nebudu daleko od pravdy. Byl to blesk z čistého nebe, ze zvědavosti jsem pustil videoklip přiložený k nadšené recenzi a bylo vymalováno. Nevím jak to dělají, ale vždy mě přinutí vstát ze židle a tančit po místnosti. [The Heat]


Everyday Robots

Hlava zatím stále ještě zesnulých Blur nebo animovaných Gorillaz v loňském roce vyrazila dveře z pantů báječným sólovým debutem. Po všech stránkách intimní deska, zasněný hlas, troška kytar, špetka elektroniky, sem tam nějaký ten hostující pěvecký sbor a vyjímečně ostrý zvuk. Aby taky ne, když se s nahrávkou ve studiu mazlil sám čaroděj Brian Eno. V jedné z písní zazní věta „Jste-li osamělí, stiskněte tlačítko pro přehrávání...“. Udělejte to hned, zítra už může být pozdě. [Heavy Seas of Love]


Následuj kojota

Nenapravitelní snílci z Kladna servírují další porci přírodní folkotroniky máznuté kytarou či smyčcem. Na české scéně malý zázrak. Umístění v téhle bilanci není náhodou, Zrní rozhodně patří mezi indie smetánku světové provenince, jenom o tom ten svět ještě neví. Tři roky starý Soundtrack ke konci světa zůstal co do hitovosti nepokořen, Kojot mu ale zdařile sekunduje a přináší celou řadu nádherných a hravých písní, které vás bez upozornění hodí do duševního klidu. Poznávám tě, poznáváš ty mě... [Království]


Augustines

Tříčlenná indie partička z New Yorku mi se svou druhou eponymní sbírkou vyloženě učarovala. Zdánlivě jednoduché aranže, výrazné melodie a charakteristicky chraplavý vokál. Žádná věda, pouze čistá euforie. Písně plné radosti i smutku, štěstí nebo odcizení, návratů a zklamání. Tyhle chlapíky bych jednou moc rád viděl hrát naživo, dle koncertních záznamů jim to na pódiích šlape ještě lépe než na desce. [Nothing To Lose But Your Head]



Ghost Stories

Chris Martin se po letech rozvedl, zametl před vlastním prahem a se svými kytarovými bratry nahrál výtečné konceptuální album. Zapomenuty jsou třpytivé umělohmotné flitry z předchozího Mylo Xyloto, tentokrát se jede na dřeň. Motivy prvních zamilovaných krůčků postupně střídají vztahové karamboly, v těsném závěsu pak přichází tíživé prozření následované nevyhnutelným smířením. Ghost Stories jsou zrcadlem životních zkušeností a bouračem mýtů o věčné lásce. Čest vyjímkám, které to s ní nevzdají. [True Love]

Carry on the Grudge

Rozpustilý písničkář z Londýna, který má čich na hitovky v krvi. Jeho nahrávky mě bavily, ale byly to vždycky spíše jednohubky a drobky ze stolu než nějaká vydatná hostina. Loňskou novinkou Carry on the Grudge mě ovšem zasytil natolik, že si čestné místo v tomhle výročním žebříčku bezesporu zaslouží. Jedna chytlavá pecka střídá druhou a den je zase o něco krásnější. [Zombie]




Legao

Na tohodle obrýleného maníka jsem dočista zapomněl. Legao se mi do pazourků dostalo až letos, několikanásobný poslech však okamžitě tuhle náramně libozvučnou fošničku vystřelil mezi to nejlepší, co nám loňský ročník nabídl. Pohodička, špetka melancholie a sametový hlas. Ideální doprovod k usínání nebo odpolední kávě. [Rainman]





BONUS:

Dubnobasswithmyheadman (20th Anniversary Edition)

Hudební orgasmus. Jedna z nejvýraznějších desek minulého století ve vyleštěné reedici vydané k dvacátému výročí. Někdy je až neuvěřitelné, jak ten čas letí, jako by to bylo včera, kdy mi poprvé naskakovala husina při poslechu pulzující Dark & Long. Tahle elektronická nálož nemůže žádného fandu dunivých rytmů nechat v klidu. Tak si to zopakujem, everything, everything, everything, everything... [Cowgirl]




----------------------------------------------- 

Žádné komentáře:

Okomentovat